Na hromnice slaví katolická církev den zasvěceného života
Už v pondělí oslaví křesťané Hromnice. Je to lidový název pro svátek Uvedení Páně do chrámu. Ten připomíná, že čtyřicet dní po narození přinesli Marie a Josef Ježíše do chrámu, aby jej zasvětili Bohu. Tak je k tomu zavazovaly židovské předpisy. Svátek se stal připomínkou ochoty zasvětit vlastní život vyšším ideálům. A proto katolická církev ten den slaví i den zasvěceného života.
Začátky řeholního života spadají do období antické církve. První náznaky zasvěceného života už nacházíme v Písmu svatém, vysvětluje dominikán Benedikt Mohelník:
„Takový velký rozmach nastal po milánském ediktu, kdy se církev stává státním náboženstvím a řeholní život je určitou reakcí na zesvětštění církve. Potom mnoho křesťanů, kteří chtějí žít radikálně křesťanský život, odcházejí na poušť a tam velmi radikální formou žijí své řeholní zasvěcení.“
Právě to je to hlavní, o co řeholníkům jde, následovat Krista důsledným způsobem a plně se odevzdat Bohu. Takzvaný zasvěcený život může mít buď formu života v komunitě, nebo poustevnictví:
„Už v těch raných dobách, to bylo především v Egyptě a Sýrii, tak byly ty formy života společné. A potom hlavně Benediktova řehole v době stěhování národů v Evropě, to je základ západního řeholního života, svatý Benedikt a jeho komunity.“
Benedikt z Nursie svou řeholy sepsal v první polovině 6. století. On a jeho spolubratři se řídili heslem „Ora et labora“ – „Modli se a pracuj“. Tato pravidla se stala vzorem i pro mnoho dalších řeholních řádů. Dnes je můžeme dělit na činné a na kontemplativní, tedy takové, kde řeholníci žijí v téměř naprostém odloučení od zbytku světa:
„Toto rozdělení vzniká postupně. Právě ta Benediktova řehole, způsob života podle svatého Benedikta, je kontemplativní nebo je činný? To se nedá tak úplně říct, protože tam je samozřejmě kladen velký důraz na modlitbu, na duchovní život, na četbu Písma svatého, ale taky práci. Ty komunity sice žijí v ústraní, ale už od začátku mají velký společenský dopad. Postupně se formují úplně uzavřené komunity, což byla věc především ženských komunit. Ty středověké ženské řády byly všechny kontemplativní. Až s 19. století přicházejí ty činné, jak tomu dnes říkáme, činné ženské kongregace, které se věnují vzdělání, charitativní činnosti, nemocnicím a tak dále.“
Benedikt Mohelník je členem dominikánského řádu už pětadvacet let. Svého rozhodnutí nikdy nelitoval a v klášteře je prostě doma. Ptám se ho, jestli i naší velmi laické společnosti nemají řády nouzi o nové členy
„Řeholní život vždycky odráží život církve a život společnosti vůbec. Nelze si myslet, že řeholní život spadl odněkud z výše a úplně se vymyká tomu, co se děje. Takže jestliže vidíme v naší západní společnosti jakýsi útlum institucionalizovaného duchovního života, odklon od ochoty přináležet k církevnímu společenství, tak se to samozřejmě promítá i do řeholního života. Na druhou stranu je mnoho lidí, je to až paradoxní, nebo v uvozovkách úsměvné, že někdy zaklepou na dveře kláštera lidé, a pak se ukáže, že ani nejsou pokřtění. Takže je tady pořád v mnoha lidech touha žít duchovní život niterně, hluboce.“
A má řeholní život v dnešní význam i pro naši společnost a nejen pro církev?
„Já mám za to, že řeholní život je pro společnost takovou provokací. A potom taky řeholníci ta svá díla nedělají proto, že jsou ekonomicky přínosná, nedělají je proto, že jsou z toho světského hlediska efektivní, nedělají je pro prestiž nebo společenské uznání. A přitom vkládají velkou energii do těch činností, které dělají, a to svým způsobem provokuje společnost a to si myslím, že je jedna z důležitých věcí, které můžeme dnešním současníkům přinést.“
