Výstava Zmařené naděje představuje poválečné Československo jako křižovatku židovských osudů
Zmařené naděje je název výstavy, která představuje málo známé osudy Židů v českých zemích v letech 1945-1953. I když přežili hrůzy koncentračních táborů, ukrývání nebo přímých bojů na frontě, často se po válce neměli kam vrátit a doba po porážce nacismu, ke které se ve svých útrapách s nadějí upínali, se leckdy stala další strastiplnou etapou jejich života. A právě poválečné Československo se díky své geografické poloze stalo křižovatkou osudů tisíců Židů bez domova.
Od února do srpna tohoto roku je možné v Galerii Roberta Guttmanna v Praze zhlédnout výstavu „Zmařené naděje: Poválečné Československo jako křižovatka židovských osudů“. Jejím autorem je filmový dokumentarista Martin Šmok.
„Tato výstava Zmařené naděje zachycuje několik paralelních příběhů a už jen svojí podstatou lehce narušuje tu představu o lidech označovaných v Česku za židy jako jednolité skupině, protože příběhy návratů, případně příchodů do Čech, které jsou zachyceny v této výstavě, jsou nejen příběhy těch, kteří se vraceli z koncentračních táborů, z emigrace nebo ze západní či východní armády, ale jsou také příběhy migrantů a zavlečenců, kteří byli úplně odjinud a zůstali na našem území, protože tady byli osvobozeni a přišlo jim, že se tady mají lépe než jinde.“
Výstava se také dotýká tématu osídlování pohraničí a s tím souvisí jedna náboženská zajímavost.
„Co se náboženské tradice týče, asi nejzajímavější je příběh tzv. optantů, to znamená občanů předválečného Československa, kteří poté, co československá vláda darovala Podkarpatskou Rus Stalinovi, náhle stáli před rozhodnutím, jestli se chtějí stát občany Sovětského svazu, anebo se pokusí optovat pro to své někdejší československé občanství. Ti, kterým se to podařilo, poté přicházeli většinou do vyprázdněných Sudet, odkud byli deportováni občané německého původu, kdybych měl používat ten podivný newspeak, který označuje občany Československa za občany různých původů, a byli to právě tito tzv. optanti neboli migranti z území Podkarpatské Rusi, kteří přinesli i do českých zemí tradiční zbožný judaismus, který v Čechách před 2. světovou válkou rozhodně nebyl ani rozšířený, ani běžný.“
Vůči těmto tradičním a zbožným rodinám z Podkarpatské Rusi, ale také vůči uprchlíkům, kteří přes naše území procházeli z Polska, se v české společnosti objevovaly předsudky – podobně jako za 1. světové války, kdy k nám přicházeli židovští uprchlíci z Haliče a Bukoviny.
„Opět se objevil strach, že tito tradiční židé, zbožní a vousatí, mohou být šiřiteli nemocí, zanesou nám do republiky tyfus, jsou naprosto nekompatibilní s životem v naší zemi a je velice důležité, abychom zajistili, že tady nikdo z nich nezůstane. To se týkalo zejména těch průchozích z Polska, kteří prchali po pogromu v městečku Kielce v létě 1946 a kterých přes naše území prošlo dost možná až čtvrt miliónu.
A jak Martin Šmok dodává, díky příchodu optantů mnohé židovské obce v komunistickém Československu přežily.
„Kdyby nebylo těchto migrantů z Podkarpatské Rusi, kteří nebyli ochotni zahodit své náboženské tradice, kteří považovali dodržování náboženských předpisů za nedílnou součást svého každodenního života, rozhodně by židovské obce v Čechách a na Moravě zanikaly daleko dříve, než zanikaly. To se dělo většinou po smrti první generace těch tradičních podkarpatských židů, částečně i proto, že jejich děti emigrovaly ze země, protože v komunistickém režimu bylo velice těžké být pobožným v jakémkoliv náboženství. A je to příběh, o kterém se málo mluví. Málo se mluví o roli, kterou uprchlíci, měřeno našimi běžnými stereotypními měřítky, cizinci, přinesli do naší země a obohatili ji velice zásadním způsobem.“
Dokumentarista Martin Šmok bude o výstavě Zmařené naděje mluvit toto úterý (14. dubna) od 18 hodin v auditoriu Židovského muzea v Praze v Maiselově ulici 15. Představí přitom i materiály, které už do výstavy nebylo možné zařadit.
