4. dubna  2010 v 18:10  rubrika: Mimořádné pořady

Rozhovor s Dominikem Dukou

Pražský arcibiskup Dominik Duka - Foto: Tomáš Adamec

Pražský arcibiskup Dominik DukaFoto: Tomáš Adamec

Když 13. února tohoto roku jmenoval papež Benedikt XVI. novým pražským arcibiskupem Dominika Duku, dlouholetého provinciála Řádu bratří kazatelů a pozdějšího biskupa královéhradecké diecéze, novináři se ptali, kdo je tento na první pohled nenápadný člověk, který má pověst skvělého diplomata a vzdělaného teologa. Co ho zajímá, o čem přemýšlí, jak hodnotí dobu komunismu, která se i na něm podepsala? Co si myslí o české sekulární společnosti? Nejen na tyto otázky hledala odpovědi Teresie Bečková.

S biskupem Dominikem Dukou, jmenovaným arcibiskupem pražským, sedíme na biskupství v Hradci Králové. Za chvíli se odtud budete stěhovat do Prahy. Ale Hradec Králové je město vašeho dětství a vašeho mládí. Co vás tehdy nejvíc ovlivnilo, formovalo, co mělo vliv na vaše pozdější rozhodnutí pro kněžství a pro duchovní cestu?  

„Hradec Králové byl vždy v historii městem určité správy regionu, kraje, ale od dob Josefa II. také městem vojáků, vojenské posádky, vojenské pevnosti. V moderní době to bylo město jednoho ze tří prvních letišť Československé republiky. Vedle této barevné vojenské přítomnosti viditelné v modrých, zelených a jiných uniformách, to byla a je přítomnosti církve. Pak to byly ještě školy a administrativa, která sídlila ve městě. To je tak trošičku moje dětství. Katedrála, kaple na Rožberku, ale současně také i přítomnost vojenských hudeb, slavností, které se dělily na církevní a vojenské.  

V dětství byl můj velký sen být pilotem, letcem. Bylo to zapříčiněno tatínkovou příslušností k československé armádě – k letectvu. Ale protože jsem prožil i padesátá léta a byl jsem svědkem likvidace klášterů, především klášterů sester, kdy je ozbrojené milice odvážely neznámo kam, tak jsem byl také do jisté míry osloven přítomností církve. Měl jsem možnost vidět, že to byla církev, kněží, kteří se nepodrobili, kteří dokázali kriticky přistupovat k událostem v naší zemí v takové té euforii nástupu komunismu. A tak, když jsem končil základní školu, osmiletku, přišla i myšlenka být knězem. Ta souvisela s májovými pobožnostmi, s četbou kázání, dokonce i s kázáním o knězi, který chtěl opustit své povolání. A tam prvně jsem se rozhodl, že moje cesta půjde právě tímto směrem. Nebylo to rozhodnutí, bylo to oslovení. Já se domnívám, myslím a jsem o tom přesvědčen, že to bylo skutečně oslovení Boží, byl to Boží hlas, který mě pak už nikdy neopustil a vedl životem až do dnešních dnů.“  

V šedesátých letech jste studoval v semináři v Litoměřicích, kde tehdy byla i teologická fakulta a ještě jako bohoslovec jste vstoupil do dominikánského řádu. Ten tehdy působil v ilegalitě. Veškerá činnost se odehrávala v utajení. Co Vás přivedlo do řádu? Byly to ty vzpomínky na padesátá léta nebo ještě něco jiného?  

Pražský arcibiskup Dominik Duka. - Foto: Tomáš Adamec

Pražský arcibiskup Dominik Duka.Foto: Tomáš Adamec

„Protože mým hobby byla a do dneška je historie, tak jsem o řádech věděl. Zde v Hradci Králové byla přítomnost jezuitů, také jsem ministroval v jezuitském kostele. Ale literatura, která se mi dostávala do ruky, díky zdejším kněžím, byla literatura dominikánská. Byla to literatura nakladatelství Krystal Olomouc. A když jsem pak měl možnost setkat se s bývalým provinciálem profesorem otcem Metodějem Habáněm, tak jsem trochu bojoval svůj zápas sympatií mezi jezuity a dominikány. To, co mě bezesporu přitáhlo, byl vztah k Bibli, k teologii, k filosofii, který je vlastní dominikánskému řádu. On je jistým způsobem vlastní i jezuitům, ale dominikánský řád mě oslovil svým vztahem k liturgii, svým hábitem, ale také i svou demokratickou strukturou, která, což by si mnozí lidé nedokázali představit, předpokládá také určitou vnitřní disciplínu a kázeň.“  

Co je pro dominikány charakteristické? Jak byste popsal dominikánskou spiritualitu? Už jste to naznačil, ale přesto, na co kladou dominikáni důraz třeba právě při studiu?  

„Tak my, dominikáni, tvrdíme, že nemáme spiritualitu. Protože ta šíře našich světců – svatý Dominik, svatá Kateřina, blahoslavený Jindřich Suso - to jsou tak rozdílné osobnosti. Vlastně máme takovou dominikánskou trojici svatý Dominik, svatý Tomáš, svatá Kateřina Sienská, a každý tak trochu představuje určitou perspektivu, v které je možné se jako dominikán pohybovat a žít. Zásadní heslo contemplata aliis tradere (předávat ovoce vlastního rozjímání), či veritas (pravda) říká, že člověk musí doopravdy svůj duchovní život a náboženský život žít v takovém vnitřním spojení, které není možné bez primátu a priority poznání, rozumu. A to, myslím, že je určitá deviza dominikánského řádu i do dnešní doby, i když my žijeme v době, která dává přednost emocím, konzumu. Myslím , že racionalita není úplně prioritou postmoderní doby. Ale bez ní to nejde.“  

Vstoupil jste do dominikánského řádu, který působil v ilegalitě. Jak vůbec tehdy probíhala řádová formace a společný život, když oficiálně nebyly dominikánské kláštery? A které osobnosti na Vás měly tehdy největší vliv?  

„Takovým velkým protagonistou a bojovníkem za existenci řádu byl otec Metoděj Habáň, který se i v době totality pokoušel třikrát založit tajný noviciát. Já jsem až z toho třetího. Potom, díky Bohu, přišel rok 1968 a tím jsme mohli začít takovou poloveřejnou činnost. Mohli jsme žít tak, že jsme se mohli k dominikánské tradici na krátkou dobu i přihlásit. Otec Metoděj Habáň, protože byl mezinárodně známou osobností, získal i určitá povolení, která mu dovolila, abychom mohli bez klášterů, bez všech těch vnějších organizačních struktur, existovat jako dominikáni. Toto bylo velmi důležité. Jemu bylo svěřeno přijímání nových členů. Později bylo svěřeno mně, bylo svěřeno i dalším otcům a ta forma laického třetího řádu vlastně byla takovou velkou přípravou pro nová povolání jak do společenství bratří, tak do společenství sester.“  

Jak vlastně vypadal tehdy váš řádový život. Modlili jste se společně, měli jste nějaký studijní program?  

„Žili jsme v takových třech formách. Někteří, kteří byli oficiálně známi jako dominikáni, vypomáhali v duchovní správě. Většinou žili ovšem sami. Pak jsme byli my, kteří jsme ztratili státní souhlas. Žili jsme ve společenství s dvěmi, třemi dalšími bratřími, kde jsme se společně modlili, společně jsme studovali, společně jsme pracovali. Pak byla třetí skupina, kteří byli vlastně úplně v podzemí, takže o nich nevěděl nikdo, že jsou dominikáni, že jsou kněží. Měli svá civilní povolání, někteří žili také ve společenství dvou, třech bratří a někteří také docházeli do těchto společenství. Setkávali jsme se pravidelně o víkendech, kde probíhala studia mladších bratří. A rovněž jsme trávili určitou dobu o dovolených a o prázdninách společně. Využívali jsme pohostinnosti klášterů dominikánů v Polsku a v Německu.“  

Ještě v době tajného působení řádu jste spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra. Po pádu komunismu bylo toto studium uznáno jak českou teologickou fakultou tak polskými teologickými fakultami jako kvalitní a plnohodnotné. Jak jste to dokázali v těch ilegálních podmínkách udělat plnohodnotné teologické studium?  

„Tak určitě bylo těmi okolnostmi omezeno. Ale mělo jednu výhodu, že jsme jednak navázali na tradici dominikánského studia v Olomouci, které mělo poměrně velmi dobrou pověst v době před nástupem komunismu, ale i v zahraničí. Spolupracovali jsme především s polskými dominikány, ale i s dalšími zahraničními, takže v těch některých obdobích víkendů nebo prázdnin přijížděli profesoři z Polska, z Německa, ze Švýcarska, z Rakouska, kteří přednášeli pro naše tajné bohoslovce. Čili v tomto smyslu to studium mělo tedy základní uznání, protože přednášející byli kvalifikovaní. Ono ještě bylo umožněno, aby několik z našich bratří získalo titul licenciáta teologie na polské varšavské teologické fakultě se svolením kardinála Wyszyńského. Čili tím ten základní pedagogický sbor měl předepsané kompetence a to pak pomohlo, abychom v roce devadesát mohli vstoupit do veřejnosti a velká část našich přednášejících se stala asistenty, později i docenty a profesory na teologických fakultách v Praze či v Olomouci. Jednou adeptkou takovéhoto studia je současná děkanka sestra Gabriela Vlková v Olomouci a mohli bychom pak jmenovat i další. Čili myslím, že se tato práce v podzemí vyplatila.  

Když jsme začínali, byl jeden jediný student. Během těch dvaceti let mohu říci, že do řádu vstoupilo 200 kandidátů. Zcela jistě že ne všichni dokončili svůj noviciát nebo další studia. Byly zde určité politické tlaky, které patří k rozhodnutí života. Ale my můžeme říci, že provincie, která měla v době likvidace 94 členů, tak v letech devadesátých (to byla československá provincie), měla kolem 160 členů. Takže to byl určitý výsledek této podzemní práce.“  

Za řádovou činnost vás komunisté poslali také do vězení. Seděl jste společně s Václavem Havlem v Plzni na Borech. Václav Havel na toto setkání s Vámi dodnes vzpomíná. Připomínal to při nedávné prezentaci Jeruzalémské bible. Co Vám tato zkušenost přinesla?  

„Tak já na ni nezapomenu, protože Václav Havel je skutečně osobnost našich dějin. Je to literát, je to člověk, který vedle literatury hledá filosofická témata. Je to člověk charakterní, což jsem měl možnost poznat v těch letech na Borech a pak i dál. Ale je to také i člověk velmi jemný. A to myslím, že je taková velká deviza a proto jsem opravdu velmi také šťastný, že se stal prezidentem obnoveného, svobodného Československa. A jsem také velmi šťastný, že jsem mohl v těch prvních měsících právě s ním spolupracovat. A s jeho spoluprací také vlastně došlo k obnově náboženské svobody v naší zemi i k obnově řeholního života.“  

Tenkrát jste byl provinciál dominikánů, byl jste také předsedou Konference vyšších řeholních představených. Co bylo tehdy nejtěžší, při té obnově duchovního života v devadesátých letech?  

„No tak já myslím, doopravdy nejtěžší bylo, že ani my nejrůžovější optimisté jsme se nedomnívali, že ten pád bude tak totální. Že se nám otevřou tak veliké možnosti, a my jsme najednou stáli na počátku bez jakýchkoliv předpokladů. Bylo zapotřebí vybudovat to, co každý potřebuje k životu. Dům, ve kterém mohu bydlet, žít. Dům, který se otevře, ve kterém mohu přednášet. Knihovny, i personální zajištění chodu těchto institucí. A to všechno jsme dělali my, lidé, kteří jsme byli čtyřicet let na druhé a na třetí koleji. Nikdy jsme o ničem nerozhodovali, čili jsme také mnohým věcem nerozuměli.  

Ukázalo se, že společnost je otevřená, ale že také musíme hledat cestu k ní, protože nám do jisté míry nerozumí. Protože představa náboženského života po roce 1990 se opravdu změnila. Toto bylo, myslím, nejtěžší vůbec. Protože církev jako taková nebo i řády jsme součástí společnosti. Čili my jsme museli absolvovat všecky společenské, politické, ekonomické a kulturní změny. Ale museli jsme také od základu začít obnovovat církevní strukturu, řeholní strukturu. Nešlo si zde vystačit si s tím, jak to bylo před čtyřiceti, padesáti lety. Také jsme viděli, že to nemůžeme úplně okopírovat, jak to dělají v Rakousku, v Německu, ve Francii, ve Spojených státech, v USA. Museli jsme se vydat do neznámého terénu, což také znamenalo, že jsme se zcela jistě dopustili i některých chyb, že také došlo i k určité konfrontaci, kde mladí členové, kteří přicházeli do řeholí, nejenom k dominikánům i k ostatním, viděli, že ti, kteří jsou ve vedení, na to úplně nejsou dostatečně připraveni.“  

Po pádu komunismu se otevřely dveře nejen ke svobodné výměně informací, ale také k cestám do zahraničí. Jaké myšlenkové impulsy Vám tyto kontakty přinesly?  

„Já myslím, že jsme měli jednu velikou šanci. Tím, že jsme měli kontakt s těmi tajně přijíždějícími profesory, jako byl třeba současný kardinál arcibiskup vídeňský Schönborn, německý provinciál Karl Meyer, nyní profesor na univerzitě v Hamburku, a další. Čili jsme nebyli jsme tak docela odtrženi, byli jsme informováni třeba i díky polským i německým klášterům o určitých změnách, bolestných změnách, které musely proběhnout po II. vatikánském koncilu v zahraničí. Ale přece musíme si říci, že vždy realita je trochu jiná než představy a než iluze.“  

No a z té reality bylo něco, co Vám nějak nově otevřelo oči nebo co Vás výrazněji oslovilo?  

„Pro nás to bylo velmi náročné. Naši spolubratři, kolegové ze západní Evropy, z USA, mě žádali: Řekněte nám vaše zkušenosti, co nám radíte? A my jsme se cítili bezradní, protože co jim radit, věděli jsme, že jejich způsob života je opravdu jiný. Poučili jsme se právě tím pobytem, že život církve nebo život lidí z víry v pluralitní konzumní společnosti není tak docela jednoduchý.  

V červenci roku 1989, to ještě u nás byl socialismus, jsem například nedokázal pochopit, když argentinský provinciál Domengo Basso říkal: ‘My máme každý rok 40 kandidátů, ale já je nemůžu přijmout do noviciátu.‘ A my jsme se ptali proč? ‚No protože nemám finance. Nemám prostor a nemohu přijmout tolik lidí, protože to jsou začínající lidé a oni by svým životem vnesli určitou nerovnováhu.‘ Považovali jsme je, tak jako lidé vychovaní socialismem, aniž bychom si to přiznali, že příliš lpí na majetku a na penězích. Později jsme zjistili, že to je skutečnost, protože i řeholníci a rodiny procházeli určitými velkými změnami, kdy najednou počet mladých členů byl větší než počet té generace, která žila řádový život v podzemí, a ti nejmladší rozhodovali o našem životě a my jsme to museli také umět přijmout. Takže to byly určité nové momenty, které jsme začali v řeholním životě mnohem dříve pozorovat a museli jsme se s nimi vyrovnávat, než například potom diecéze a ostatní skupiny v církvi.“  

Před 30 lety jste inicioval tady v Česku překlad Jeruzalémské bible. Je biblistika Vaší nejmilejší teologickou disciplínou?  

„Mohu říci, že ano, protože, víte, jsem tak trošku samouk, neboť mé vize roku 68 jak odejdu, dokončím studia doktorátu v Bologni a pak odjedu do Jeruzaléma a budu studovat na biblické škole, která je autorem Jeruzalémské bible, se nesplnily. Ale biblistika je předmět, ve kterém do jisté míry potřebujete historii, potřebujete k ní i určitou filozofickou a teologickou průpravu. Pak přistupuje i to, co je velice důležité, a co nebylo možné úplně rozvinout, a to je filologická příprava, protože každý biblista potřebuje jednak znalost biblických jazyků, klasických jazyků, ale i moderních jazyků, ve kterých se biblistika provozuje, to je němčina, angličtina, španělština a další. Takže zde musím pokorně říci, že jsem spíš biblista, který miluje tento obor s láskou, který se mu věnoval a nakolik jsem byl schopen, tak jsem pomáhal těm, kteří pak Písmo svaté dále studovali.“  

Co Vám přináší pravidelné čtení Bible do Vašeho osobního života?  

„Tak já myslím, že my jako kněží, jako řeholníci nebo křesťané žijeme Biblí. Tato Kniha knih má tu obrovskou šanci, že vás osloví během života mnohokrát. A já mohu říci, že pokaždé, když otevřu stránky Bible, nacházím nová vyjádření, připadám si tak jako badatel, vynálezce v tom smyslu, že mně ten biblický text otevírá nové obzory. To souvisí s životní zkušeností, souvisí i s dalším studiem, životními událostmi.  

Ale to, co je při čtení Bible nesmírně důležité, je, že ona opravdu dá člověku také i jistý impuls a prohlubuje jeho důvěru, naději, víru. Protože je to kniha té tisícileté a to jsme v několika tisíciletých zkušenostech s Bohem, s lidmi. Čili v tomto smyslu je Bible literaturou, která je nezastupitelná. Je to literatura největších světových básníků Izaiáše, Jeremiáše a dalších, je to literatura prozaiků, je to literatura tak zvláštní formy mudroslovné, podobenství, přísloví, že vlastně někdy slovo, nebo jedna jediná věta dokáží člověka doprovázet celý den, aby ten celý den proběhl dobře a s důvěrou.  

Bible, především Nový zákon, evangelia, mají svou specifičnost. Pan Jejíž je zakladatel náboženství, který nic nenapsal, on k nám hovoří v příbězích v událostech. V událostech, které zaznamenali jeho žáci, nebo žáci jeho žáků a tím nám dává velikou svobodu. Takže my vstupujeme do těchto příběhů, a my jsme svobodní, my nejsme limitováni jenom tím, co on řekl, co on napsal, protože ta Boží pravda, Boží skutečnost se nedá vyjádřit jenom slovy, proto se vyjadřuje všemi těmi událostmi a okolnostmi. Plně to vystihuje hebrejský význam slova davar - slovo, událost, příběh, a to je myslím důvodem, proč Bible je stále největším bestsellerem, kdy vychází víc než 40 milionů Biblí ročně. A je pro mě velikou radostí, že také i minulý rok se Bible stala bestsellerem v naší republice, kdy vlastně vyšlo víc než 130 tisíc exemplářů Bible, a to ve čtyřech verzích, ve čtyřech překladech, to je něco neobvyklého.“  

Je nějaký biblický příběh nebo biblický citát, který Vás provází právě v této nové situaci, kdy jste byl jmenován pražským arcibiskupem?  

„Tak já musím říci, že těch příběhů je opravdu veliké množství, a co mě provází, tak to jsou slova apoštola Petra. Po onom rybolovu, když apoštolové nic nechytli, oni odborníci, a Pán Ježíš jim říká: ‚Jeďte lovit v noci‘, a Petr reaguje: ‚Pane, odejdi ode mne, neboť jsem člověk hříšný.‘ Tato slova mi stále zní v mysli. A pak komentář dodává, ale protože se setkali s Pánem, to slovo Pán - Kyrios znamená nejen s pouhým člověkem, ale oni v Něm poznávají Boha, Božího syna, tak Bůh není ten, který by zastrašoval, a lidé by od Něho utíkali, oni jdou za Ním, takže i já chtě, nechtě jdu za Ním.“  

Sám jste za komunistů prošel perzekucí, byl jste ve vězení, jak už jsme vzpomínali. Jak se díváte na to, jak jsme se jako společnost i jako církev vyrovnali s touto smutnou etapou našich dějin?  

„Já myslím, že jsme se s ní nevyrovnali a nemůžeme se s ní vyrovnat. A tím vůbec nekritizuji nebo nechci vstoupit do té diskuse lustračních zákonů a podobně. Myslím, že to vše bylo potřebné, že vše se dělo tak, jak bylo možné i s různými nedostatky a chybami. Víme, že posouzení těch jednotlivých případů nemůžeme vzít jenom na základě určitého protokolu, určité jedné věty. V tom je obsažen celý život toho člověka.  

Já říkám, že to byla určitá pomsta, protože veliká část materiálů se vůbec nezachovala. Velká část materiálů se dostala do rukou, které je využívají k určitým politickým a ekonomickým nátlakům.  

Ale jak se mám já sám vyrovnat? Já nelituji toho, co se stalo. Vzpomínám nejen na Edith Piaf nebo Mireille Mathieu, ale co je pro mě důležité si uvědomit, že to pro mě byla určitá zkušenost, v které jsem si mohl ověřit, zda opravdu moje víra je pevná. A mohu po těch všech letech říci: Bůh dopouští, ale buďte klidní, Bůh Vás nikdy neopustí. A čím víc se člověku zdá, že už nemůže být hůře, že je na dně, tak naopak v těchto chvílích vzejde vždycky ta jitřenka, vzejde ta naděje a člověk může jít dál.  

Díky perzekuci jsem měl možnost poznat opravdu velikou řadu jedinečných lidí. Poznal jsem je v situaci, kde doopravdy můžete říci, ano to je člověk, protože v těch prostředích se nedá maskovat. V civilním občanském životě to nejde. Čili tak trochu jsem za tuto životní cestu vděčný. Na druhé straně vím, kolik bylo způsobeno bolestí, ztrát, o kterých se vůbec nemluví. Ty finanční náhrady a podobně vám nikdy nenahradí ztracené šťastné dětství s rodiči, s přáteli v prostorách, kde člověk vyrůstal jako dítě. Ale o to vlastně nejde.  

Myslím si, že naše společnost se s tím do jisté míry nedokáže vyrovnat, protože ono to znamená určité přehodnocení. Nedivím se mnohým těm protagonistům bývalé diktatury, že oni skutečně nedokáží vyjít z toho, ne že to skutečně byla chyba, to, co se dělo, bylo zločinné, protože oni by museli popřít celý svůj život. A myslím, že se i tohoto děsí. Víme, že mnozí lidé tohoto typu si i sáhli na život, proto je nebudu ani hnát, jak se říká, do kouta, aby byli takto konfrontováni s tím, co se stalo, ale společnost to musí vědět, poněvadž je tu potřeba varovat. Varovat mladou generaci, která se domnívá, že lákavé sliby mohou přinést člověku štěstí. Opak je pravdou.  

Pak myslím, že každý z nás stojí v té situaci, že nemůže říci: v mé rodině, v mém okolí, nebyl někdo, kdo skutečně s režimem kolaboroval nebo se na něm podílel. A já musím vždycky vážit slova, protože ten druhý, to mě učí evangelium, a to je život, to je můj bližní. I já jsem ve svém životě zakusil, že mnohdy lidé, kteří byli do jisté míry ve význačném postavení komunistického režimu, zůstali lidmi, a zachránili mě před ještě mnohem tvrdší represí. I to je skutečnost. Takže já myslím, že k té skutečnosti té totality se budeme vracet. Budou se vracet nové generace, tak jak budou dorůstat, tak se budou ptát, svých prarodičů, rodičů: Proč jste to dopustili, proč tyto věci byly takové? Ale myslím si také, že i my jim musíme říci: Pozor i vy žijete v situaci, která vás ohrožuje. Protože systém, který byl založen na nenávisti, který prosazoval a propagoval silnější, může přežít, to nebyl systém, který si vymyslela jenom komunistická strana. Otázka netolerance, rasové, třídní nenávisti, ta je zde a je i velmi často podporována i lidmi, kteří mají vysokou erudici a patří k určitým intelektuálním a vysokoškolským elitám. To platí o celém světě, toho jsme svědky i dnes, že toto nebezpečí zde je. Proto myslím, že to vyrovnání s komunismem, to je takový nezaplacený účet, který si naše společnost vystavila, a na kterém se velmi mnoho lidí podílelo.“  

Při Vašem jmenování se hodně mluvilo o vztazích mezi církví a státem. Já bych teď nechtěla otvírat všechny ty kauzy, které se v této souvislosti zmiňovaly, mě by spíš zajímalo, jestli moderní současná teologie nějak reflektuje vztahy mezi politikou a křesťanským náboženstvím, vztahy mezi státem a církvemi nebo náboženskými společnostmi, jestli na to existuje nějaký současný pohled?  

„Já se domnívám, že v našem prostředí, my jsme neměli možnost prožít a dokončit určitou reflexi, která byla nutná pro 20. století. Kdy se formovala nauka církve, která podle mého názoru má v našem prostředí téměř nesrozumitelný název sociální nauka církve. V tom momentě mi to slovo sociální připomíná stále skloňované slovo socialismus, pak mi připomíná sociální otázku, tzn. to bude otázka, která by spadla pod ministerstvo práce a sociálních věcí, a ještě dokonce v češtině používáme pro různá sanitární zařízení název sociální zařízení, takže pak nevíme, kam ten člověk šel. Tak to myslím, že je nešťastné, ale pod tímto pojmem existuje určitá reflexe církve, která vyrůstá z filozoficko-teologického základu a vlastně chce odpovědět na otázku, kdo je člověk, otázka lidské svobody, lidské důstojnosti, otázka rodiny, otázka společenství, obce i státu, jaký má být tedy vztah věřícího člověka k těmto institucím.  

Princip solidarity, subsidiarity, který skloňujeme v rámci Evropské unie, to vše jsou principy, které vnesla do Evropské unie právě tato sociální nauka církve, kterou studovali, znali a rozšiřovali ji její zakladatelé Konrad Adenauer, Robert Schumann, de Gasperi a další. A církev právě v této oblasti řeší otázky vztahů církve a státu. A to je zapotřebí ovšem si uvědomit, že ty otázky vztahů církve v rámci toho politického života jsou velmi variabilní.  

Církev nikdy neřekla, že jedinou organizací státní, nebo institucí je monarchie, nebo republika apod., církev má k těmto institucím určitý polyvalentní přístup. Je ovšem pravda, že lidé, kteří v církvi jsou, se pak dělí na stoupence té nebo oné politické a politologické orientace. Takže to není opravdu snadné ale i v našem prostředí existují překlady sociálních encyklik nebo kompendium sociální nauky církve.  

Bojím se ovšem jedné věci, že většina lidí k těmto knihám, k těmto publikacím nesáhne, protože jim chybí popularizace. Tak asi jako si nemohu vzít Einsteinovu teorii, a s klidem ji číst. Einstein měl dar popularizace, tak napsali s Infeldem Teorii relativity, kde vlastně není žádná matematika, kromě jednoho jediného známého vzorečku, a snažili se to vysvětlit. Myslím, že toto je obrovský úkol církve v našem prostředí, ale i v současném světě, aby dokázala nejenom klasickým filozofickým, teologickým , církevním jazykem, ale i novými přístupy ukázat, jakým způsobem máme zájem o společnost, že i my si přejeme dobrý a šťastný rozvoj a že respektujeme principy liberalismu, tedy princip svobody a demokracie.“  

Zůstaňme ještě u současné teologie. Jaké myšlenkové proudy a jací teologové Vás nejvíce oslovují?  

„Tak já, musím po pravdě přiznat, že s přibývajícími lety žiji tak trochu z toho zlatého věku mého života. To bylo ono velké seznámení s francouzskou teologií otce Sertillange, Garrigou – Lagrange, ono setkání s novou teologií těch velkých postav, jako byl Yves Congar, otec Dominique Marie Chenu, Henri de Lubac z jezuitského řádu, či otec Daniélou, který byl specialista na patrologii, zcela jistě že je to i pro mě Hans Urs von Balthazar, že to je i dílo současného papeže teologa profesora Josepha Ratzingera, je to ovšem také i španělská salamanská škola, čili já se snažím ještě dohánět ty vztahy k těm velkým historickým kořenům, z kterých teologické školy vyrostly - Salamanka, Sorbonna, francouzská škola, pak římská škola v tom klasickém pojetí kardinála Kajetána a současní autoři.  

Tady musíme říci, že teologie prochází určitým procesem, jako ostatní obory, že se velice specializuje, čili my už nemáme takové teology, posledním byl Karl Rahner, který se snažil jistým způsobem do svého zorného úhlu vzít celou teologii, také se mu to ovšem ve všech oborech úplně nepodařilo. Z té nové teologie se snažím publikace číst časopisecky, ale i knižně, a pak je to naše práce v časopise Salve, abychom se ji pokusili současnému českému čtenáři přiblížit. Protože máme výrazné osobnosti s teologickým rozměrem, kteří nepíší přímo vědecké teologické knihy, ale mají určité teologické eseje jako například zesnulý kardinál Jean-Marie Lustiger, který je velikou inspirací i pro naše prostředí, a tak bychom mohli hledat i další osobnosti současné teologie, řezenského biskupa Müllera, který je specialistou pro dogmatickou teologii v té německé oblasti.  

Takže to je i taková moje úloha vedle té současné teologie. Znamená to také se snažit udržovat kontakt, co se děje ve světě dialogu filozofie a teologie a pak musí být obory, které nějak souvisí s mým působením. Je to i otázka současného historického bádání jak v oblasti biblistiky, ale také například našich českých dějin.“  

Říká se o Vás, že kromě teologie a politiky Vás zajímá také umění. Co si vybíráte pro potěšení duše?  

„Tak já myslím, že to bylo trošičku dáno. Já jsem vzpomněl, že jsem chtěl být pilotem, chtěl jsem být i námořníkem, dokonce i hajným. Ale také jsem chtěl být malířem, sochařem ne, to je zajímavé. Takže jsem byl vysílán na určité školy, především paní učitelka Koudelková z první třídy, za níž jsem dojížděl, když jsme byli vystěhováni na kraj města, do hodin kreslení, protože chtěla ze mě vypěstovat nový malířský talent, to nevím, zda se jí úplně povedlo.  

Čili mně je velmi blízké výtvarné umění, malba, sochařství, architektura, rovněž mám rád literaturu, považuji se za knihomola, ať už je to próza, ať už je to poezie. Trošku jsem se rozkmotřil s historickým románem, protože konfrontace historického románu s historií ve mě vždycky vyvolává dva pocity. Jednak, že si říkám, vždyť to tak nebylo, protože doktor Vlnas přece jasně ukazuje, jak to je, anebo pak je tam ještě jedno veliké nebezpečí, že člověk přijme některé informace, právě z historického románu a pak je konfrontován s tím, že to byla fabulace a je z toho faux pas.  

Z hudebního umění mohu říci, že klasická hudba, klasický zpěv, skutečně patří k mému každodennímu životu. I tyto chvíle, kdy si někdy připadám, že jsem tak trošku všemi těmi bouřlivými událostmi zahnán do kouta, tak si poslechnu Pavarottiho, jak nám pěkně přibližuje opery Verdiho, a je to snesitelnější.“  

Hradec Králové je známý svým divadlem, udělal jste si někdy čas na divadlo v Hradci?  

„Každý rok se snažím být přítomen, mám velikou smůlu, že většinou, když divadlo dává některý kus, který mocí mermo chci vidět, tak já musím být někde jinde. Ale několikrát do roka opravdu jdu na divadelní představení. Teď jsou zde festivaly. Ten podzimní, který považuji opravdu za jedinečný, protože, to by se mi možná nepovedlo ani v Praze, nebo v některém jiném velkém městě, například v originálním provedení francouzského divadelního souboru, mít možnost naslouchat Faidře v originálním jazyce, to není tak docela snadné. Protože já právě tyto španělské i francouzské dramatiky opravdu zbožňuji, myslím si, že mě ovlivnil Václav Černý, ale nejenom on i ta kvalita samotná těch autorů. My máme i určitou kooperaci se zdejším divadlem. Jednak některé programy nám divadlo umožňuje, aby byly provedeny, rovněž tak někteří z herců a hereček nám pomáhají vyzdobit naši liturgii. Buď předčítají přímo při bohoslužbě z Bible, anebo přibližujeme určitá poetická díla v takových těch kulturně náboženských setkáních. Tak jak tomu bylo nedávno při výročí umučení pátera Toufara, kdy zdejší mladá herečka, která hrála i Jeanne d'Arc ve vlastní úpravě, tak recitovala právě o Čihošti z díla básníka Jana Zahradníčka.“  

Možná právě umění je tou oblastí, kde je možné vytvářet mosty mezi církví a sekulární společností, může to být podle Vás jedna z cest jak oslovit tu agnostickou většinu české společnosti, jak naplnit to poselství, které dal papež při své návštěvě tady české církvi?  

„Já bych jako dominikán řekl, že na našich řádových celosvětových kapitulách je tato otázka diskutována již od 70. let, kdy vidíme, že jedním z takových velkých aeropagů je přítomnost kultury v našich prostorách. V debatě, zda církev plní kulturní nebo nekulturní roli, jsem jednou měl i diskusi s panem prezidentem, kdy jsem si dovolil říci, no vlastně naše kostely, to je největší koncertní síň, neboť každou neděli víc než půl milionu lidí přichází, aby naslouchali zvuku varhan, aby nejenom naslouchali zpěvu, ale aby sami zpívali, kde naslouchají anebo sami se podílejí na čtení a recitaci z největšího literárního díla, kterým je Bible - Kniha knih. Jsou v prostoru, který je vlastně největší galerií, protože v našich kostelech máme obrazy od mistra Theodorika, přes Brandla až po mistra Šerých do současné doby. Jsou to největší sbírky výtvarného umění v podobě sochařské výzdoby, která je uvnitř, jsou to architektonická díla, čili můžeme říci, že taková nedělní návštěva bohoslužby pro vůbec rozvoj kulturního života je něco neuvěřitelného.  

Já si taky trošičku myslím, že kdyby počet návštěvníků našich kostelů vzrostl na 2 -3 mil. ročně, že by se tato kulturní úroveň našeho národa opravdu musela někde promítnout, a pak jsem přesvědčen, že mnohá díla vlastně dělají práci za kazatele a za kněze, který tam je. Protože sochy Braunovy, obrazy Brandlovy dokážou oslovit člověka, a vlastně oni sami zprostředkovávají to určité poselství evangelia a člověk nad ním musí začít přemýšlet.  

Čili tady se domnívám, že opravdu to vnitřní propojení náboženství a kultury není jenom objevem naší současné doby. Vždyť slovo kultura je od slova kult a kultura se zrodila v prostředí chrámu, ať jsem ve sterém Sumeru, Mezopotámii, v Egyptě, ať jsme i dnes. A co je pro mě takovou velkou radostí, že i současné umění touží být právě v tomto prostoru, ať je to mistr Šerých, ať je to zesnulý mistr Preclík, Komárek, současně náš východo-česko-ukrajinský Marc Chagall, Michail Ščigol, s jeho poslední křížovou cestou, kterou věnuje obětem útoků na kláštery, nejenom u nás, ale i v bývalém Sovětském svazu, tak to myslím, že je jako veliké svědectví.  

Vezmeme-li moderní architekturu, no tak víme, že klášter v Novém Dvoře u Toužimi, klášter trapistické komunity, se vlastně stal určitou mekkou i našich architektů. Čili tady se domnívám, že opravdu my můžeme s jistou nadějí a s jistým optimismem říci, že nejenom že je to určitý úkol, ale že on se už realizuje v našem prostředí. A ta naše agnostiská společnost, víte, já myslím, že ona má jednu obrovskou nevýhodu, že na jedné straně skutečně růst vzdělání vysokoškolského, středoškolského je, můžeme kritizovat, že by mohl být lepší, o tom také nepochybuji, nemyslím, že to platí o všech fakultách a o všech středních školách, ale všeobecně řečeno ano, ty šance jsou tak velké, že nejsou plně využívány, aby ten růst takové obecné vzdělanosti a kulturnosti byl mnohem přítomnější v naší společnosti, ale přesto zde pak proti tomu je takový jakýsi nepatrný základ, který získala většina naší společnosti o Bohu, o náboženských principech. Veliká část je získávala od svých pradědečků a prababiček. To se vlastně dostáváme někde do konce 19. a začátku 20. století, čili tady je obrovská disharmonie mezi takovými těmi znalostmi filozoficko-náboženskými a ostatními znalostmi. A proto se velké části naší společnosti náboženství zdá primitivní, zaostalé, nebo i někdy trochu směšné. Když si přestavím grotesku Jeana Effela Stvoření světa, a pak čtu Vesmír od doktora Grygara, tak jistě musím kývat hlavou, ale přesto mně asi nasadí i doktor Grygar určitou otázku do hlavy - jak to, že ten člověk také dokáže přijmout, že ten vesmír není dílem náhody, ale že je dílem aktu Stvořitele, a toto myslím, že my potřebujeme, aby opravdu vstoupilo do podvědomí naší společnosti, a to je také i ten úkol, ke kterému při papežské návštěvě Benedikt XVI. vyzval církev, a já si myslím, že vyzval každého člověka dobré vůle, který se ptá po smyslu života a po smyslu jeho práce.“ 

 

Velikonoční speciál: Rozhovor s novým arcibiskupem pražským Dominikem Dukou. Moderuje Teresie Bečková.

Vložit na svůj web

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace