Klášter Visoki Dečani
S Martinem Ježkem nyní zavítáme do kláštera Visoki Dečani. Dnes leží na území provincie Kosovo, ale jde o jeden z mnoha starých pravoslavných klášterů. Mimochodem, i to je jeden z důvodů, proč se Srbové nechtějí tohoto původně slovanského a křesťanského území vzdát a proč diplomatická jednání zástupců těchto etnik uvízla na mrtvém bodě.
Ve městě Dečani, které je teď téměř čistě albánské, visely albánské vlajky na každé lampě. Bylo totiž zrovna 7. výročí začátku bombardování Jugoslávie, které Albánci oslavují. Vysoko na sloupu byl ve dvou jazycích ukazatel ke klášteru Visoki Dečani. Z centra města je to kousek, ale pěšky až ke klášteru nedojdete. Od check-pointu vás tam doveze patrola italského vojska. Voják se samopalem vás doprovodí až dovnitř a zavolá do chodeb: "Padre, máte tady hosta. Chcete ho přijmout?"
Klášter je obehnaný ostnatým drátem a i ti, kteří kolem něj projíždějí, mohou jedině s vojenskou patrolou. Zrovna nedávno mezinárodní správa Kosova prodloužila platnost zvláštního zabezpečení. Proti tomu Albánci začali protestovat.
V klášteře se mniši sice věnují všem tradičním věcem - ikonopisectví, řezbářství, samozřejmě liturgii, ale například otec Xenofont je duchovním s počítačem a má perfektní přehled i o tom, co se děje v albánské politice. V počítači má archiv a dokumentaci všech událostí posledních let a podrobně sleduje politické dění.
"Klášter už sedm let žije ve velmi zvláštních podmínkách. Je čtyřiadvacet hodin vojensky zabezpečen a mniši, když chtějí někam vyjet, můžou jet jedině ve vojenském doprovodu. Tady své útočiště našlo v roce 1999 na dvě stě albánských uprchlíků. Byli tady, přímo v klášteře, a my teď za to očekáváme nějaké dobro, kterého se nám ale nedostává. My se ani po sedmi letech nemůžeme svobodně pohybovat. I když máme ve městě doprovod, stává se, že na nás lidi házejí kamení a ukazují, že jsou velmi nepřátelsky naladění." A ukázal video, na kterém Albánci lámou kříž ze střechy kostela nedaleko Podujeva a čeští vojáci KFOR jen bezmocně přihlížejí.
Visoki Dečani jsou jedním z nejstarších a nejvýznamnějších, a také nejlépe zachovaných srbských pravoslavných klášterů. A jak název napovídá, také jedním z nejvyšších. Je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ač v naprosté izolaci, klášter žije skoro nerušeně svým každodenním životem. Třicet mnichů se věnuje svým povinnostem a aktivitám, malují se pravoslavné ikony a posledních několik let má klášter svou řezbářskou dílnu. Mnich Dimitrij ale přiznává, že techniku využívají i za zdmi kláštera, veškeré nákresy a příprava se už dělají jen počítačově.
"To, na čem my teď pracujeme, je interiér pro srbské kostely ve Stuttgartu a ve Vídni. Sem nemůže nikdo přijít a objednat si něco, co potřebuje, pracujeme jenom pro srbské kostely, většinou pro ty, které jsou v samotném Srbsku. Děláme pro ně části interiérů v tradičním stylu."
Dečani jsou i centrem umění, malují se tam pravoslavné ikony. Mnich Serapion říká, že ikonu nemůžete dostat darem, tu si koupíte a ona pro vás má trvalou hodnotu. Ikony, které se malují v Dečanech, vznikají stejným způsobem, jako před stovkami let. "Existují staří mistři, podle kterých pracuji, a kromě toho se držím určitých směrnic. Podívejte, tohle je například sv. Štefan, který se maluje vždycky bez vousů, a v tom rámci může člověk dělat i nějaké změny. Ale omezuje se to spíš na změny v barvách, v odstínech. Můžu zaměnit chladné a teplé barvy."
Pravoslaví se vyznačuje i tím, že se po staletí nezměnilo, což platí i pro ikony. I když v Dečanech před pár set lety asi počítače nebyly. Právě kláštery představují pro Srbsko Kosovo jako území, které nelze ztratit. Podle mnichů samotných by nové hranice nevadily, kdyby všichni v Kosovu mohli normálně žít. To je poměrně realistický přístup, sami jsou ale docela skeptičtí.
