Příští týden uplyne 43 let od okupace Československa vojsky komunistické Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpen 1968. K tomuto neblahému výročí se váže i vznik jedné izraelské písně, jak nám to z Izraele připomněl pan Ervin Engel.
Hostem pořadu je katolický kněz Miloslav Fiala. Patří mezi výrazné osobnosti české katolické církve. Jako glosátor dějů v soudobé společnosti si zaslouží pozornost: snoubí se v něm zkušenost dlouhých let a prožitků se stále otevřeným a bezpředsudečným přístupem k životu. Jak vnímá stav naší společnosti dvacet let po pádu komunismu? Nakolik nás poznamenala okupace vojsky Varšavského paktu a následná normalizace? Jak hodnotí papeže Benedikta XVI. a co očekává od jeho nadcházející návštěvy České republiky? Odpovědi na tyto a další otázky v Dotecích víry...
21. srpna 1968 - z rozhodnutí brežněvovské Moskvy přepadla tehdy vojska Varšavského paktu Československo, jehož obyvatelé (a naneštěstí ani političtí reprezentanti) s ničím takovým nepočítali. V dějinách naší země to byl důležitý zlom. Nyní se ale ve Výzvách přítomnosti zaměříme na otázku, jak takzvané Pražské jaro a později normalizaci prožívaly církve. Hostem pořadu Výzvy přítomnosti byl historik Jaroslav Šebek.
Velká rána nadějím - to byla okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy. Takto vnímá onen neblahý dějinný zvrat kardinál Miloslav Vlk. Připomíná uvolnění poměrů v 60. letech a víru v reformovatelnost komunismu, která byla tehdy ve společnosti hodně silná. Následná normalizace mnohým zlomila charakter i změnila život, ale podle kardinála jí nepodlehli zdaleka všichni.
Na příští pátek připadá výročí 21. srpna 1968. Z rozhodnutí brežněvovské Moskvy přepadla tehdy vojska Varšavského paktu Československo, jehož obyvatelé ani političtí reprezentanti s ničím takovým nepočítali. V dějinách naší země to byl důležitý zlom. Co znamenal srpen 1968 pro zdejší církve, na to jsme se ptali historika Jaroslava Šebka.
Myslím, že málokdo v této zemi umí tak mluvit s mladými lidmi jako profesor Tomáš Halík. Jeho nemůžete podezírat v tomto smyslu z neochoty nebo neobratnosti, nedobré vůle či předpojatosti. Jakožto známý kněz pražských studentů, univerzitní pedagog a nekonvenční člověk bez předsudků má dosti jasnou představu o tom, jací jsou dnešní mladí a jak přemýšlejí. Možná víc, než jejich vlastní rodiče... Proto je radno jeho postřehy brát vážně. Například postřehy o tom, jak mladí vnímají celé trauma srpnové okupace v roce 1968 a následnou normalizaci.
I v Dotecích víry vzpomínáme na srpnovou okupaci v roce 1968. Hostem Evy Hůlkové je poslanec František Bublan, v minulosti ministr vnitra, předtím také katolický kněz, dělník a chartista. Jak on prožil onu přízračnou noc, kdy do naší země vtrhla vojska Varšavské smlouvy? A jak okupace a následná normalizace změnily jeho životní cestu? František Bublan říká: "Bylo strašné sledovat, jak se lidi za normalizace mění."
Tenkrát, ve středu Evropy, za období vzdoru... Tenkrát se zpívalo:
"... nauč se písničku, není tak složitá, opři se bratříčku, cesta je rozbitá... Budeme klopýtat, zpátky už nemůžeme..."
Jaká vzdálenost je mezi křivdou a odpuštěním? A jaká vzdálenost odděluje křivdu od zapomnění? Často se říká, že důležité je odpustit, ale pamatovat si. Má to jistou logiku, neboť záznamy starých zločinů a chyb mohou snad uchránit nás i naše potomky před jejich neblahým opakováním. Kdosi moudrý ale poznamenal, že historie nás učí jenom jedné jediné věci, a sice té, že se člověk z historie nikdy nepoučil. I tak se mi zdá, že nejhorším případem je neodpustit, a přitom zapomenout. Nevím, zdali se něco takového nestalo v bývalé Jugoslávii, kde byly po dlouhá léta staré křivdy ignorovány, aby v jednu chvíli ožily jako děsivý démon, kterého už odehnat nešlo.
Na uvolňování politických poměrů s Pražským jarem 1968, na tento obrodný proces v komunistickém režimu jsou různé názory. Část společnosti vzepjetí demokratizačních sil roku 1968 odsuzuje jako pouhý pokus o vystřídání stalinistických mocenských kádrů progresivnějšími komunistickými elitami, které ve společnosti vzbuzovaly jen zbytečné naděje, protože rámec tzv. demokracie vymezily vládnou jedné strany, a to té své, komunistické.
