Bývaly doby, kdy na území dnešního Německa až k Baltu žili Polabští Slované. Jejich existenci ukončila germanizace a christianizace během 10. až 13. století. O jejím průběhu hovoří následující pořad.

Již jsme si řekli, že klášter v Plasích byl zbudován na močále, na stavebně naprosto nevhodném místě. To není příčinou vratkosti, ale naopak síly. To všechno je v duchovním světě možné. Vraťme se tedy ještě jednou k jedinečné architektuře, k hmotné podobě posvátného místa. Víme, že se tu stavělo na vodě a pokusme se objevit další paradox. Stavělo se tu totiž světlem...

Člověk se snaží budovat na pevných základech. Ty přece rozhodují o trvání, a o kvalitě. Takže nejprve kámen, nyní železobeton. Stále pevnější základy staveb však v současnosti kontrastují s nepříliš pevnými základy našeho bytí. Podívejme se na jednu podivuhodnou stavbu, nikoli symbol, jak by se mohlo zdát, která je postavena na čemsi naprosto nepevném, tedy na vodě. Postavit monumentální stavbu na vodě není jen důkazem neobyčejné řemeslné obratnosti našich předků, ale spíše příkladem zázraku, v němž duchovní popírá vše hmotné. Ovšem za spoluúčastí lidské dovednosti. To vše začínáme chápat, navštívíme-li bývalý cisterciácký klášter v Plasích.

Návštěva cisterciáckého kláštera v Čechách člověka přenese v myšlenkách do 12. století, kdy česká země, dnes křížem krážem proťatá silnicemi spojujícími města, byla divoká, pokrytá močály a zarostlá pralesem. Do takové země přicházeli cisterciáčtí mniši - a v historii řádu se dočítáme, že byli odborníci na trojpolní hospodářství a uměli výborně zacházet s vodou.