O původu ikon
Již od prvních století užívali křesťané zobrazení k výzdobě svých svatyní a pohřebišť. Doklady o raněkřesťanském umění nalézáme v katakombách, kam se v prvotních dobách uchylovali před pronásledováním. Jedná se o nástěnné malby především symbolického charakteru (mezi častými symboly jsou ryba, beránek, lev či pelikán), ale také výjevy ze Starého zákona a evangelií. Skutečný rozvoj křesťanského umění však nastal až po legalizaci tohoto náboženství počátkem 4. století a tehdy se také mohlo rozvinout umění ikon.
Přesný původ ikon není znám, avšak jeho vysvětlení nabízí jak křesťanská tradice, tak dějiny umění. Dnes již apriori nepředpokládáme, že se tradičně náboženská a vědecká interpretace musí navzájem vylučovat. Naopak, různé verze se mohou doplňovat a objasňovat neznámý původ z vlastního hlediska. Vědecké teorie zpravidla zdůrazňují nápadnou podobnost ikon s pozdně egyptským helénistickým náhrobním portrétem. Ten zobrazoval zpravidla na dřevěné desce ideální podobu zemřelého a byl umístěn v horní části sarkofágu. Měl patrně tvořit jakousi styčnou plochu mezi naším světem a světem zemřelých. Každý, kdo se s takovým náhrobním portrétem setkal (např. v Egyptském muzeu v Berlíně), jistě potvrdí, že podobnost s ikonou je velice výrazná.
Neméně pozoruhodné vysvětlení nabízí křesťanská tradice; ta nabízí dokonce dvě vzájemně se doplňující verze. Podle první byly první ikony, konkrétně zobrazení Bohorodičky, namalovány evangelistou Lukášem. Za ikonu vytvořenou apoštolem Lukášem bývá považován například jeden z nejrozšířenějších ikonografických typů, na němž je Matka Boží ztvárněna se Spasitelem v náručí - tzv. Průvodkyně na cestách neboli hódégétria (viz). Je součástí tradice řady klášterů či poutních míst mít jako hlavní relikvii některou z ikon odvozenou od originálů připisovaných apoštolu Lukášovi.
Druhá verze se váže k zobrazení samotného Krista. Podle ní malomocenstvím stižený edesský král Abgar prosil Krista, aby jej přišel vyléčit, nebo mu alespoň poslal svůj portrét. Kristus otiskl svou tvář do plátna, a toto zobrazení mu poslal jako prostředek k vyléčení. Zobrazení Kristovy tváře se stalo ikonografickým typem zvaným rukou nestvořený obraz neboli mandylion (viz). Kromě příběhu o králi Abgarovi existuje ještě jiné vyprávění o vzniku této ikony, kterým je na křesťanském Východě i Západě známá legenda o svaté Veronice. Ta měla dát Spasiteli jdoucímu na Golgotu roušku k osušení krůpějí potu a krve, a na této roušce se otiskla Kristova tvář. Zobrazení sv. Veroniky s rouškou se později stalo nedílnou součástí křesťanské ikonografie.
Tím se však tento způsob zobrazení Krista nevyčerpává. Součástí křesťanské ikonografie je také jiný otisk Kristova těla - známé Turínské plátno. Pohřební plátna, do nichž bylo Kristovo tělo zabaleno a která zůstala v prázdném hrobě jako svědectví vzkříšení, mají ve východokřesťanské tradici podobu stylizovaného plátna (církevněslovansky /csl./ plaščanica) se zobrazením ležícího těla Spasitele. Jsou vynášena na jitřní službě Velkého pátku do centrální části chrámu, kde spočívají až do okamžiku velikonoční oslavy vzkříšení. Během této doby jsou uctívána jako ikona.