O původu ikon

22. září 2010

Již od prvních století užívali křesťané zobrazení k výzdobě svých svatyní a pohřebišť. Doklady o raněkřesťanském umění nalézáme v katakombách, kam se v prvotních dobách uchylovali před pronásledováním. Jedná se o nástěnné malby především symbolického charakteru (mezi častými symboly jsou ryba, beránek, lev či pelikán), ale také výjevy ze Starého zákona a evangelií. Skutečný rozvoj křesťanského umění však nastal až po legalizaci tohoto náboženství počátkem 4. století a tehdy se také mohlo rozvinout umění ikon.

Přesný původ ikon není znám, avšak jeho vysvětlení nabízí jak křesťanská tradice, tak dějiny umění. Dnes již apriori nepředpokládáme, že se tradičně náboženská a vědecká interpretace musí navzájem vylučovat. Naopak, různé verze se mohou doplňovat a objasňovat neznámý původ z vlastního hlediska. Vědecké teorie zpravidla zdůrazňují nápadnou podobnost ikon s pozdně egyptským helénistickým náhrobním portrétem. Ten zobrazoval zpravidla na dřevěné desce ideální podobu zemřelého a byl umístěn v horní části sarkofágu. Měl patrně tvořit jakousi styčnou plochu mezi naším světem a světem zemřelých. Každý, kdo se s takovým náhrobním portrétem setkal (např. v Egyptském muzeu v Berlíně), jistě potvrdí, že podobnost s ikonou je velice výrazná.

Neméně pozoruhodné vysvětlení nabízí křesťanská tradice; ta nabízí dokonce dvě vzájemně se doplňující verze. Podle první byly první ikony, konkrétně zobrazení Bohorodičky, namalovány evangelistou Lukášem. Za ikonu vytvořenou apoštolem Lukášem bývá považován například jeden z nejrozšířenějších ikonografických typů, na němž je Matka Boží ztvárněna se Spasitelem v náručí - tzv. Průvodkyně na cestách neboli hódégétria (viz). Je součástí tradice řady klášterů či poutních míst mít jako hlavní relikvii některou z ikon odvozenou od originálů připisovaných apoštolu Lukášovi.

Druhá verze se váže k zobrazení samotného Krista. Podle ní malomocenstvím stižený edesský král Abgar prosil Krista, aby jej přišel vyléčit, nebo mu alespoň poslal svůj portrét. Kristus otiskl svou tvář do plátna, a toto zobrazení mu poslal jako prostředek k vyléčení. Zobrazení Kristovy tváře se stalo ikonografickým typem zvaným rukou nestvořený obraz neboli mandylion (viz). Kromě příběhu o králi Abgarovi existuje ještě jiné vyprávění o vzniku této ikony, kterým je na křesťanském Východě i Západě známá legenda o svaté Veronice. Ta měla dát Spasiteli jdoucímu na Golgotu roušku k osušení krůpějí potu a krve, a na této roušce se otiskla Kristova tvář. Zobrazení sv. Veroniky s rouškou se později stalo nedílnou součástí křesťanské ikonografie.

Tím se však tento způsob zobrazení Krista nevyčerpává. Součástí křesťanské ikonografie je také jiný otisk Kristova těla - známé Turínské plátno. Pohřební plátna, do nichž bylo Kristovo tělo zabaleno a která zůstala v prázdném hrobě jako svědectví vzkříšení, mají ve východokřesťanské tradici podobu stylizovaného plátna (církevněslovansky /csl./ plaščanica) se zobrazením ležícího těla Spasitele. Jsou vynášena na jitřní službě Velkého pátku do centrální části chrámu, kde spočívají až do okamžiku velikonoční oslavy vzkříšení. Během této doby jsou uctívána jako ikona.

Domů na Pravoslavné ikony

autor: Hanuš Nykl
Spustit audio