rubrika: Pravoslaví

Výtvarný jazyk ikony

Mučedníci drží v rukou kříž (fresky z chrámu kláštera Surpatele v Rumunsku) - Foto: Jana Šustová

Mučedníci drží v rukou kříž (fresky z chrámu kláštera Surpatele v Rumunsku)Foto: Jana Šustová

Ikona usiluje o zobrazení světa "z hlediska věčnosti", v jeho ideální, Bohem stvořené podobě, a z toho vyplývá řada zvláštností jejího výtvarného jazyka. Na ikonách například zcela chybí stíny; výjevy jsou malované jako by vystupovaly ze světla, a proto je pozadí na ikonách zpravidla zlaté. Zobrazované reálie jsou silně stylizovány; postavy a předměty nemají "realistické" proporce a tvary, často můžeme mít dojem "deformovanosti". Nejedná se však o nedopatření či neschopnost umělce, nýbrž o podtržení symbolického rázu ikony, její hlavní funkce, kterou je odkazování na duchovní předobraz. Stejně symbolický a konvenční ráz mají také barvy.

Podobně jako je kanonicky omezeno spektrum na ikonách zobrazovaných syžetů, je snadno vymezitelná i škála reálií, s nimiž se na nich setkáme. Ty můžeme rozdělit na postavy a jejich okolí (zvířata, stromy, krajina, architektura, předměty apod.). Postavy na ikonách jsou především božské, lidské a andělské, avšak ztvárňovány jsou také bytosti symbolicko-mytologické (např. duch řeky Jordán) a nepřátelé křesťanství - především démoni a pronásledovatelé církve (takto se na současné ikony dostali i bolševici a další exponenti proticírkevního útlaku). Nezahalené části postav (zpravidla tváře, ruce a chodidla) jsou církevněslovansky označovány pojmem ličnoje (od slova lik - obličej), zatímco zbytek ikony se nazývá doličnoje. V tradiční ikonografii se každá z těchto částí zpracovává jinou technikou. Samostatnou kapitolou je čistě symbolické ikonografické výrazivo, které můžeme chápat jako samostatnou kategorii - žehnající ruka z nebes, prázdný trůn, paprsky, ohnivé jazyky apod. 

Donátoři drží modely sakrálních staveb (Constantin Brancoveanu a jeho rodina, klášter Hurezu v Rumunsku) - Foto: Jana Šustová

Donátoři drží modely sakrálních staveb (Constantin Brancoveanu a jeho rodina, klášter Hurezu v Rumunsku)Foto: Jana Šustová

Postavy mohou být charakterizovány několika způsoby. Znakový význam má oblečení, které typologicky odpovídá buď hodnosti, kterou dotyčný zastával (roucha biskupská, kněžská, královská, knížecí apod.) či třídě svatých, k níž náleží. Určité postavy (Jan Křtitel, poustevníci, jurodiví) jsou zobrazeny nahé, v takovém případě jsou zahalené jen dlouhými vousy či vlasy. Neméně znakovou roli hraje barva oblečení (rudá - barva oběti, mučednictví, ale i královského majestátu; modrá - nebeská, barva Bohorodičky; bílá - čistota, znak duchovního světa, barva biskupských rouch atp.). Typickou součástí náboženského umění jsou atributy - mučedníci drží v rukou kříž, Spasitel a biskupové evangelium, donátoři modely sakrálních staveb, svatí často drží v rukou svitek s úryvkem z Písma. Kromě obecných atributů mají někteří světci také své individuální; Jan Kronštadtský drží v rukou kalich, Andrej Rubljov ikonu Trojice apod. Zcela osobité atributy pak mají Spasitel (viz ikonografie Krista) a Bohorodička (viz ikonografie Bohorodičky). Konečně postavy jsou charakterizovány také určitým gestem - Spasitel a biskupové žehnají, Bohorodička ukazuje na Spasitele, světci mají ruce zpravidla zkřížené či roztažené v gestu pokory. 

Nefigurální část ikony nemá jen dekorativní funkci, ale má svůj význam. Pozadí nejčastěji tvoří příroda nebo architektura. Pokud se syžet ikony váže k biblickým událostem, má příroda skalnatý či pouštní ráz a bývá geometricky stylizovaná. Pokud jsou přítomny stromy, symbolizují zpravidla život, nebo určitý konkrétní strom (např. mamrejský dub). Architektura má na ikonách stylizovaný ráz, a proto bývá nazývána fantazijní. Realističtěji jsou zpravidla znázorněny chrámy, váže-li se k nim zobrazovaná událost či světci. Budovy jsou vždy znázorněny v pozadí výjevu, avšak jejich přítomnost označuje, že se děj odehrává uvnitř stavby. 

Samostatnou kapitolou je perspektiva. Ta se odlišuje od běžné lineární perspektivy, a nazývá se proto obrácená. Zatímco znakem běžné perspektivy je sbíhání přímek kolmých na zobrazovací rovinu směrem od diváka, zmenšování předmětů se zvětšováním jejich vzdálenosti od diváka a existence jednoho centra pohledu, ikona pracuje s principy přesně opačnými. Předměty mají různá perspektivní centra, bývají nahlíženy ze tří či dokonce čtyř stran (budovy, evangelia), se zvětšující se vzdáleností se nezmenšují. Tento zobrazovací princip zdařile popsal Pavel Florenskij ve studii Obrácená perspektiva

Výše popsané principy jsou nedílnou součástí výtvarného jazyka ikony. Zhruba od 17. po 19. století docházelo pod vlivem západního umění k jejich upravování a nahrazování prostředky vzešlými z renesančního umění. Na ikonách docházelo k aplikaci lineární perspektivy, objevovaly se stíny, symbolický způsob zobrazování byl nahrazován realismem. Novověké umění vzešlé z renesance a ikonopis jsou však různými typy náboženského umění a kontaminace dvou výtvarných jazyků nebyla ikonám ku prospěchu. Ve 20. století po hlubším studiu estetiky ikon začaly být prvky západního umění vnímány jako závažné porušení principu východokřesťanské ikonografie a došlo k postupnému návratu k původním zobrazovacím principům. 


Domů na Pravoslavné ikony 

Autor:  Hanuš Nykl
 

Nové články v rubrice

  • Pravoslaví

    <h1>Pravoslavná církev</h1>

     
  • Pravoslavné ikony

    Ikona je nedílnou součástí obřadů pravoslavné církve a dalších společenství užívajících byzantský ritus. Díky své kráse a duchovnímu poselství má také pevné místo v celé křesťanské kultuře a je považována za jeden ze...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas