3. října  2004  rubrika: Ranní slovo

Utrpení a útěcha

Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina (Pl 3,26) - Foto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina (Pl 3,26)Foto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Biblický text: Pláč Jeremijášův 3,1-39
Host pořadu: Martin Prudký

Já jsem muž, jenž zakusil ponížení pod holí jeho prchlivosti. Hnal mě a odvedl do temnoty beze světla. Ano, obrací znovu a znovu svou ruku proti mně každého dne.  

Vetchým učinil mé tělo i kůži, roztříštil mé kosti. Obstavěl a obklíčil mě jedem a útrapami. Do temnot mě vsadil jako od věků mrtvé. Postavil kolem mě zeď, že nemohu vyjít, obtížil mě bronzovým řetězem. Jakkoli úpím a o pomoc volám, umlčuje mou modlitbu. Zazdil mé cesty kvádry, mé stezky rozvrátil.  

Stal se pro mne medvědem číhajícím, lvem ukrytým v skrýších. Zmátl mé cesty, rozdrásal mě, způsobil, že úděsem trnu. Napjal svůj luk a učinil mě terčem svých šípů. Do mých ledví vystřílel obsah svého toulce. Jsem pro smích všemu svému lidu, předmětem jejich popěvků každodenně. Nasytil mě hořkostmi, napojil pelyňkem. Nechává mě o štěrk si drtit zuby, přitiskl mě do popela. Vytrhl mne z pokojného života, zapomněl jsem na všechno dobré. Proto jsem řekl: „Je veta po mně i po mém čekání na Hospodina.“  

Rozpomeň se na mé ponížení a zmatené toulání, na pelyněk, na jed. Má duše se rozpomíná, rozpomíná a hroutí se ve mně. Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá.  

„Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina.  

Dobré je muži, jestliže nosil jho už ve svém mládí. Ať usedne osamocen a ztichne, když je na něho vložil. Ať položí do prachu svá ústa, snad ještě naděje zbývá. Ať nastaví líce tomu, kdo ho bije, a potupou se sytí. Neboť Panovník navěky nezavrhne. Zarmoutí-li, slituje se pro své velké milosrdenství. Z rozmaru totiž lidské syny nepokoří ani nezarmoutí. Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi, když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího, když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí? Kdo řekne a stane se, když Panovník nepřikázal? Nevychází z úst Nejvyššího zlé i dobré? Na co si může člověk naříkat, pokud žije? Ať si muž naříká na své hříchy. 

 

 

Utrpení a útěcha

Vložit na svůj web

Autor:  Petr Vaďura

Nové články v rubrice

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2020 Český rozhlas