Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil

Tehdy zpíval Mojžíš a synové Izraele Hospodinu tuto píseň. Vyznávali:

„Hospodinu chci zpívat, neboť se slavně vyvýšil,
smetl do moře koně i s jezdcem.
Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou.
On je můj Bůh, a já ho velebím,
Bůh mého otce, a já ho vyvyšuji.

Hospodin je bojovný rek; Hospodin je jeho jméno.
Vozy faraónovy i jeho vojsko svrhl v moře,
v moři Rákosovém utonul výkvět jeho vozatajstva.
Tůně propastné je zavalily, klesli do hlubin jak kámen.

Tvá pravice, Hospodine, velkolepá v síle,
tvá pravice, Hospodine, zdrtí nepřítele.
Nesmírně vyvýšen rozmetáš útočníky,
vysíláš své rozhorlení, jako oheň strniště je pozře.

Dechem tvého chřípí počaly se kupit vody,
příboje zůstaly stát jako hráze,
sesedly se tůně propastné v klín moře.

Nepřítel si řekl: »Pustím se za nimi, doženu je,
rozdělím kořist, ukojím jimi svou duši,
meč vytasím, podrobí si je má ruka.«

Zadul jsi svým dechem a moře je zavalilo,
potopili se jak olovo v nesmírných vodách.

Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine?
Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti,
hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?
Vztáhl jsi pravici a země je pohltila.

Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil,
provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě.

Uslyšely o tom národy a zmocnil se jich neklid,
bolest sevřela obyvatele Pelišteje.
Tehdy se zhrozili edómští pohlaváři,
moábské vůdce zachvátilo chvění,
všichni obyvatelé Kenaanu propadli zmatku.
Padla na ně hrůza a strach;
pro velikost tvé paže zmlknou jako kámen,
dokud, Hospodine, neprojde tvůj lid,
dokud neprojde ten lid, který sis získal.

Přivedeš a zasadíš je na hoře svého dědictví,
kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání,
kde tvé ruce, Panovníku, svatyni si přichystaly.
Hospodin kraluje navěky a navždy.“