Něco z toho přetrvávalo až do nedávné doby, např. v myslivosti z uloveného zvířete patřily vnitřnosti lovci, i když ulovenou zvěř musel lovec odevzdat – původně vlastníku pozemku, později provozovateli honitby.

Velmi mnoho bylo napsáno o Ježíšově poslední večeři. Církevní stanovisko vychází z toho, že Ježíš nařídil její opakování, i když podle nejstarších zpráv toto stanovisko je sporné. Ve svých základech večeře Páně souvisí se skutečným jídlem, které mělo u semitských národů vždy náboženský charakter. Při jídle se dovršovalo společenství člověka s Bohem a mezi lidmi navzájem. Pozemské hodování je předobrazem hodování v Božím království, tedy existence člověka před Boží tváří.

U Řeků a později i u Římanů, tam ovšem méně, se řídila potrava jednak geografickými podmínkami a jednak ročními obdobími. I zde má jídlo význam kultický, ale daleko méně.

Jídlo je od pradávna velmi důležitým prvkem také v dějinách izraelského lidu. Bůh stvořil podle židovské tradice všechno, aby to člověk užíval. Kromě jistých pokrmů, které vysloveně zakázal jako nečisté.

Jídlo a pití patří od pradávna k tomu, co se nás všech bezpodmínečně týká. Bez jídla a pití by nebyl možný život člověka. Uspokojování této potřeby patřilo odpradávna k něčemu, co je jak pro jednotlivce, tak pro celé společenství velmi, velmi důležité. Tak to bylo zakoušeno prakticky od počátku lidské civilizace.

Když se dnes loučíme s Václavem Havlem, asi v mnoha srdcích je bolest, že ztrácíme člověka takového formátu. Člověka, který se do našich dějin mimořádně zapsal – právě na té změně toho režimu komunistického do svobody.

Václav Havel, a tohle dnes ví každý člověk, každý Čech a nejen každý Čech, ale i ve světě, byl člověk velkých vizí. To znamená, že to byl člověk, který měl vhled, hluboký vhled do událostí, do dějin a řekl bych za ty události. Dovedl úžasně vyhodnotit – správně vyhodnotit – to, co se děje, to, co ty dějiny přinášejí a měl vize, jak dopředu.

Já jsem se s Václavem Havlem setkal až koncem osmdesátých let, až v těch převratových okamžicích, protože před tím jsme pracoval ne v tom ostrém otevřeném disentu, ale v určité části podzemní církve. Sledoval jsem ale jeho projevy, jeho texty a osobně jsme se setkali až při sametové revoluci.

Celý svět v těchto dnech vzpomíná na Václava Havla. My vám nyní v našem ranním vysílání nabízíme slova pražského arcibiskupa Dominika Duky, která řekl novinářům v den Havlova úmrtí. Dominik Duka patřil k blízkým přátelům Václava Havla, filozofické rozhovory o hledání pravdy spolu tito dva muži vedli už za hluboké totality ve věznici v Plzni na Borech, a pokračovali až do samého konce Havlova života.

Věda nám na mnoha místech usnadňuje bytí až k jeho nesnesitelné lehkosti, přináší dřív nevídané množství volného času a prodlužuje životy. Věda ale ponechává stranou palčivou otázku, čím získaný čas naplnit. Obrazně řečeno, žijeme v civilizaci formy, která jakoby zapomněla na obsah, žijeme v horizontále, jako bychom již více nemysleli na další rozměry existence. Jako bychom svou myšlenku již někde ztratili a nemohli se rozpomenout kde. Jako bychom již neměli ideu, pro kterou by stálo žít, vizi, pro kterou by stálo zato zemřít.