Kameny domova - Zlatá opuka
Každá země a každá doba má své barvy a své materiály a používá jiné kameny. Čím by byly jižní Čechy bez žuly a Ostrava bez uhlí? Jak by vypadal Karlův most, kdyby na něm stály bílé mramorové sochy? Pocit domova vzniká nejenom na základě společného jazyka či dějin, ale také vyrůstá z květin na louce a z kamenů, kterých jsme se jako děti dotýkali.
Opuka je teplý kámen, který se poněkud podobá lipovému dřevu. Je to první kámen, který byl na našem území soustavně a hromadně těžen a využíván. Nejprve na suché zídky slovanských hradišť a později na první kostely. A protože jméno starodávného východočeského Opočna je odvozeno od opuky, tak je pravděpodobné, že se v češtině jedná o jedno z prvních a dodnes užívaných označení kamene. Jméno může být starší víc jak tisíc let. Názvy většiny ostatních kamenů máme doložené až z pozdější doby, anebo se jedná o jazykové výpůjčky či novotvary 19. století. V tomto případě je sympatické, že starý kámen má i staré jméno.
Opuka je mořský sediment, který se usazoval v mělkém křídovém moři. Má tři základní součástky – jemný křemenný prach, jílové minerály a něco uhličitanu vápenatého. Někdy je přimísena i čtvrtá složka – jsou to drobné zkameněliny a opálové jehlice mořských hub.
Každá opuka je jiná a jinak zvětrává. To dělá problémy při údržbě románských památek. Vše závisí na kvalitě přírodního cementu, který provazuje jednotlivé složky horniny. Nejkvalitnější je zvonivá, zlatá opuka z Přední Kopaniny. Její vápencový a opálový tmel k sobě pevně přichycuje jednotlivá křemenná zrnka, zatímco u jiných opuk, jsou zrna „kotvena“ nikoliv na síť horniny, ale třeba jen do měkkých jílových minerálů. Ty do sebe přijímají vodu, bobtnají a trhají kámen.
Opuka byla dokonce ve Vehlovicích u Mělníka dobývána podzemními lomy, z nichž největší má půdorys o velikosti fotbalového hřiště. Kromě opukových kvádříků, jaké známe z většiny románských staveb (např. od sv. Jiří na Pražském hradě), byla hornina občas používána na sochy anebo jako ve svatovítské katedrále na víka sarkofágů s vytesanými postavami českých králů. Zdá se, že podle antického zvyku popsaném architektem Vitruviem byl v takovém případě povrch opuky napouštěn voskovou směsí a leštěn. Na okrajích plošiny Džbánu nalézáme „lehčenou“ opuku, ve které byl při třetihorním zvětrávání vyloužen kalcit. Znamenitě se hodí na drobnou, detailní plastiku či neobvyklý šperk.
Jiný velký zážitek nám opuka poskytuje u venkovských stavení na Lounsku a Rakovnicku, kde spatříme celé dlouhé zdi vystavené z odolných pečlivě opracovaných kvádrů, které na velké ploše působí prostě a přitom velice zdobně. Když vezmeme do ruky opuku, uvědomíme si, že to je kámen tvořící stavby, v nichž probíhal celý život knížete Václava, kanovníka Kosmase i většiny přemyslovských králů. Vápence, mramory a žuly nalezneme všude v Evropě, opuku jenom u nás. Je to dějinný kámen našich kořenů. Je šťastný, teplý a na vzduchu stářím zlátne. Patří k vinobraní a radostnému barevnému podzimu zalitému sluncem.
