11. dubna  2006  rubrika: Ranní úvaha

Chodíme krajinou

Jizerské hory - Foto: Jana Šustová

Jizerské horyFoto: Jana Šustová

Když chodíme krajinou, zakoušíme klid nepodobný městu. Neurčité posvátno jejího uspořádání, hloubku času geologických vrstev i pocit, že tato země byla dotýkána generacemi našich předků. A že něco z nich vplynulo do země a že něco ze země vplynulo do nás. Své kořeny můžeme obnovovat jenom doma, jistě ne v žádném z globalizovaných světů. A tak někdy cítíme žal nad krajinou, kterou ztrácíme pod sítí dálnic, plochami suburbií a industriálními sklady plnými věcí, které nakonec nepotřebujeme.

Po řádu se ptáme, když právě jeden končí a z druhého jde strach. Kdysi jsme byli posedlí svobodou, a tak jsme se toulali bez cíle; dnes máme stres ze svobody a potřebujeme zjistit, kdo jsme a kam patříme, a proto putujeme. Turista chce vidět, tulák prožívá volnost, ale poutník chce být změněn. 

Kdo má člověka učit jisté oddanosti, přirozenému rytmu a volně plynoucímu času? Televizní zprávy anebo barevný javor s dlanitými listy na zahrádce? 

A budeme-li si hrát na hru, kam patříme, co odpovíme? Náležíme jazyku svých matek a obé nám v určitém věku možná splyne. Pak patříme knihám, které jsme četli a jejichž znalost jsme sdíleli s ostatními. Dál patříme hlubokým jeskyním či snad kryptám, kde jsme si uvědomili, kým snad můžeme být, a z té hlubokosti vycházíme na vysoká místa a díváme se na krajinu domova. 

Jsem-li doma, vím, kde jsem. Krajina je zvláštní druh zahrady stojící mezi přírodou a člověkem, je to ochočená příroda. Stejně jako náš kocour už není žádná šelma, ale něco mezi predátorem a plyšovou hračkou. Krajina-zahrada je organizovaný chaos. Neustálá plodná rebelie starých bohů proti novým řádům. 

Už se nám nejedná o to, co je krásné a co jen prestižní. V krajině-zahradě přicházíme k sobě, čas se zpomaluje, vnímáme, že prostor nám není dán sám o sobě, ale musí být vytvářen a obnovován. Máme na to lopatku, nůžky a řeč. Vzniká společenství lidí, stromů a krajně nespolehlivých ptáků, kteří navzdory tomu všemu, co jsme jim provedli, stále - i když trochu posměšně - usilují o kontakt s námi. 

A někdy navečer, za podzimní mlhy, když vybledlé slunce rozpouští mlhu za platanem, tušíme, že tu nejsme sami. A že zahrada, kde není místo pro trpaslíka; že jezírko, kde víla je zcela vyloučena; a kámen, který je tak uzavřený, že už není ani klidný, že už není skoro nic; tehdy víme, že takové místo se stává vyprázdněnou kulisou a že je skoro jedno, jestli jsme v zahradě nebo v letištní hale. 

A tak zkontrolujeme vnější zahradu - jestli má dost vláhy a dusičnanů a při té inventuře si všimneme, že ve vnitřní zahradě schází trochu klidu, špetka domova a jeden trpaslík. 

Autor:  Václav Cílek
 

Nové články v rubrice

  • 24.3.2017 6:50     Audio  rubrika: Ranní úvaha

    O životě květů

    Na stole máme květiny. Jsou rozesmáté, dali jsme je do džbánu na vodu. Když jsem je kupoval, byl obchod plný lidí. Stála tam dlouhá fronta, což se stává jenom na svátky. Tak trpělivě čekám, až na mě přijde řada, a pak...

     
  • 24.3.2017 6:50     Audio  rubrika: Ranní úvaha

    O životě květů

    Na stole máme květiny. Jsou rozesmáté, dali jsme je do džbánu na vodu. Když jsem je kupoval, byl obchod plný lidí. Stála tam dlouhá fronta, což se stává jenom na svátky. Tak trpělivě čekám, až na mě přijde řada, a pak...

     
  • 23.3.2017 6:50     Audio  rubrika: Ranní úvaha

    O příšerách z vesmíru

    Tak jsem se po dlouhém čase začetl do internetových diskusí. Vlastně to nejsou žádné diskuse. Začetl jsem se prostě do toho, co se objevuje pod články na internetu. Vedla mě k tomu skutečnost, že byl po čtrnácti měsících...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace