Sen a řád

25. duben 2006

Když si někdo vymyslí sen, snadno to poznáme. Sen má logickou stavbu, která se vymyká logice běžného dne. Je-li ta či ona porušena, neunikne nám to. Známe je dobře, ale myslíme si, že ve snu je všechno možné, zatímco ve skutečnosti je nemožný i ten samotný fakt, aby se nám zdálo, co si přejeme. Kdepak! Řád snu je také přísný. A to dokonce natolik, že je na něm možné založit snáře.

Naslouchal jsem mnoha moderním orientálcům, ale životem mne nakonec občas doprovázejí jen dva. Je to jednak tibetský mnich Chogyam Trungpa, co v beatnickém Boulderu ve státě Colorado pil pivo a žertoval se studenty Naropovy univerzity, kterou pomáhal zakládat. A pak to je Džiddu Krišnamurti, který kdysi odmítl lákavou roli učitele lidstva, zamiloval si rychlá auta a rád si povídal s Charlie Chaplinem.

Krišnamurti se jednou ptal, proč se nám zdají sny. Odpovídal si, že většina toho, co ve dne prožíváme, je nějak neukončené. Třeba nás někdo urazí nebo se s něčím musíme vyrovnávat. Jenže mysl, aby vůbec mohla fungovat, potřebuje záležitost ukončit a to, co je hotové, nějak uspořádat.

Kdybych chtěl použít počítačovou hantýrku, řekl bych, že mozek nechce pracovat s více programy najednou a taky že jednou za čas se hlásí o "defragmentaci disku". Tohle přirovnání zní hrozně, ale příliš mnoho neukončených činností a emocí má zkrátka destabilizující moc. Trpíme tím skoro všichni.

Druhů snění je pochopitelně mnoho. Při jednom ze skutečně důležitých si ale vyvoláváme a přehráváme neukončené programy. Někdy pracujeme i ve spánku. Někdy spíme dlouho a stejně jsme unaveni, protože jsme se zacyklili v nekonečných křivkách. Jindy mysl nadšeně ukončí pár nedodělků a vrhne se na barevné kreace anebo jde na návštěvu do nějakého zapomenutého koutu Animy mundi či navštívit jinou duši.

Teď se mi ale jedná o úplně základní, praktickou a demýtizovanou rovinu spánku. Ve spánku odžíváme kusy emocí, které jsme nezpracovali ve dne. To, co zbývá, je jednak kus cenné zkušenosti, jednak odpadky. Nevíme přesně, co se děje, ale podle nějakého klíče jsou ty zpracované emoční kusy přesouvány do krátkodobé paměti, deletovány, ukládány někam hlouběji na harddisk, uspořádávány.

Cesty, kterými se chodí častěji, se rozšiřují. Zapomenuté cestičky zarůstají. Mladí lidé dávají přednost experimentování, mají méně zkušenosti, méně vzpomínek. Mívají rádi chaos a bordel v dětském pokojíčku. Někdy jejich mozek použije jednu dráhu, jindy jinou. Na příteli Horáčkovi jsem vědecky pozoroval, že ve sbírce kostí fosilních netopýrů se do určité doby orientoval intuitivně a dosti přesně, a to přestože nálezové cedulky psal na kusy krabiček od cigaret a ušmudlané jízdenky.

Ve chvíli, kdy systém nabude určité komplexity, se ale intuitivní orientace zhroutí. A my se ptáme jak to, že z anarchistů se po dovršení určitého věku stávají zastánci establišmentu, neboli nějakého druhu řádu? Řekl bych, že množství emočních a zkušenostních bitů jejich mysli naroste do té míry, že se při jejich zpracování a ukládání vychodí určité cesty. Vznikne určitá mapa cest a mysl si je dobře vědoma toho, že tato struktura je nějak cenná a že bez ní by třeba nenašla včerejší vzpomínku. Mysl sama přejde z hravé či vzdorovité chaotičnosti do nějakého typu řádu a začne se zastávat společnosti, ve které panuje nějaká struktura.

autor: Václav Cílek
Spustit audio