Dům a jeho lidé
Kocovina z dějin probíhá na přelomu tisíciletí tak, že nás obecně unavují velké myšlenky, skvělé ideologie a prezidenti odkudkoliv. O to víc se teď snažíme pochopit, kde se vzalo manželství, jak se vyvíjel vztah k tchýni a kam kulturní lidé odkládají své staré rodiče. Profesor Richard van Dülmen patří mezi ty slavné historiky, které zaujala právě ta "malá" sociální historie. Proslul knihami o lidové zbožnosti, o bezcitnosti žen odkládajících své děti a o represích.
Zastavme se na chvíli u jeho pojednání o významu domu. Stojí to zato. "Dům - a nikoliv rodina - tvořil v raném novověku základní jednotku společenského života," píše Dülmen. A pokračuje: "Rodina v moderním smyslu slova vznikla až v 18. století. Dům nechránil obyvatele pouze před chladem, vlhkem a ohrožením z vnějšku, ale byl rovněž místem, kde jeho lidé pracovali, slavili, bavili se.
U sedláků dům zahrnoval stáje a chlévy, u řemeslníků k němu patřily dílny, u kupců krám, sýpky a sklady se zbožím, u šlechty hospodářské budovy.
Dům zároveň vytvářel chráněný prostor, oddělený od okolí zdí, okapem nebo plotem. Narušení tohoto prostoru bylo považováno za těžký prohřešek. Přísně se rozlišovalo mezi útokem na pána domu na volném prostranství a v jeho domě. Podobně přísně byl postihován i útok na dveře a okna domu.
Veškeré dění v domě sice výlučně podléhalo pánu domu, avšak plnění jeho povinností bylo kontrolováno sousedy a vrchností. Obě strany měly zájem, aby pospolitost domu dobře plnila své úkoly, protože pouze funkční domácnost zajišťovala všeobecný řád. Dům byl stejně tak součástí života obce jako světa vrchnosti.
Pod pojmem dům konečně rozumíme i společenství osob představované nejenom pánem domu se ženou a dětmi, ale také všemi, kteří bydleli pod jeho střechou. Základem domu jako sociálního, životního prostoru každého jednotlivce nebyla pouze pokrevní příbuznost, ale mnohem více právní jednota a pospolitost. V předmoderní společnosti nebyl jednotlivec pojímám jako individuum, ale i jako člen domovního společenství, ve kterém žil. Teprve dům činil člověka členem společnosti. Kdo žil mimo něj, byl považován za bytost, která nikam nepatří, jak právně, tak politicky.
Ctihodnost domu nezakládal majetek, nýbrž umění zacházet s ním ku prospěchu všech jeho členů."
Pozoruhodné je, že z kraťoučkého Dülmenova úryvku se lze něco podstatného dozvědět nejenom o 17. století, ale také o problému této doby.
Volili jsme svobodu, volili jsme individualismus a asi jsme volili dobře. Ne každý však zvolil v rámci možné svobody dobrovolnou kázeň. Všude v Evropě nadáváme na politiku, ale může být politika lepší než souhrn jednotlivých domů? Vezměme si libovolné zkušenosti dneška. Třeba zkušenost dítěte navštěvujícího školu na sídlišti nebo zkušenost cestujícího v přeplněném autobuse městské dopravy - není nakonec podivuhodné, jak dobře se k sobě chováme jako jedinci i jako národy, když uvážíme, v jakých domech dnes žijeme?
