Mauglí

Příběh o Mauglím, chlapci, který vyrůstal mezi vlky, je silně idealizovaný, já vím. Jenže já ho četla, když mi bylo dvanáct let, a zabrala jsem se do něj natolik, že jsem zapomněla jít na odpolední vyučování. Nebylo to tak, že bych se rozhodla nejít do školy, prostě jsem uvízla v pestrobarevné džungli a na šedou ulici a školu jsem úplně zapomněla. Probrala jsem se, až když se začalo stmívat, a správně jsem tušila, že bude zle.

Nevěděla jsem tenkrát nic o tom, že lidské dítě - to je prosím, termín z knížky - může skutečně vyrůst mezi zvířaty, ale z našeho hlediska z něj bude prapodivná, plachá a divoká bytost. Jen jsem Mauglímu strašlivě záviděla, že se mu dostalo tak báječné příležitosti. 

Svět vlčí smečky, jak ho Ryduard Kipling popsal, mi připadal možná ne zcela ideální, ale úžasný. Dávno vím, že je to podobenství, ale tenkrát jsem snad ani nevěděla, co to podobenství je. Byla jsem prostě zcela okouzlená nově odhaleným světem, kde platí jasná a pevná pravidla, kde má každý své místo a ví, co se od něj očekává, kde každý ví, co se smí a nesmí. Chodila jsem celé týdny jako omámená. Mí spolužáci, kteří Mauglího nečetli, mi připadali neznalí a nevědomí, měla jsem pocit, že se s nimi nedá o ničem rozumném mluvit. V duchu jsem si horečně šeptala "Jsme jedné krve, ty i já" a velice jsem toužila potkat někdy v životě taky nějakou smečku, kde by byla všechna pravidla jasná, kde by platila věrnost a dobro a zlo by bylo přesně vymezené. Určitě po tom toužil i Kipling, ale ten možná v takovém světě ještě žil. 

Nesmírně mě vzrušovala představa svobodného lidu - a ne snad proto, že bych měla pocit nesvobody, byla jsem přece ještě dítě a rodina i škola mě dost bedlivě chránila před tím, co se kolem dělo. Právě proto, že jsem věděla tak pramálo o společnosti, ve které jsem žila, jsem si vůbec neuvědomovala, že v Kiplingově světě skutečně existovaly svobodné národy, které ctily a uznávaly vlastní zákony. Mně se prostě líbilo a docela mi stačilo, že takový svobodný vlčí lid žije v mé knížce. 

Svět kolem mne mi připomínal spíš opice, jak je Kipling popsal: hádavé, užvaněné, vůbec ne vznešené ani velkorysé. Zamilovala jsem si i slona Háthího a hada Ká, kteří ztělesňovali moudrost, i když Ká byl na můj vkus poněkud studený, a vůbec mě nepřekvapovalo, že ta dvě silná a mocná zvířata, jichž se kdekdo bojí, Mauglímu pomáhají. Bylo mi jasné, že ve světě řádu prostě ti dobří drží s dobrými a špatní musejí být poraženi. Předobrazem ideálního vůdce smečky byl pro mne vlk Adéla - však ho tak autor také vytvořil. Těžce jsem nesla, že Adéla musel zestárnout a zemřít: bylo by se mi líbilo, kdyby dobrodružství pokračovala dál a dál, kdyby nikdo nestárl a neumíral, a kdyby dobro dál a dál vítězilo nad zlem. 

Jediné, s čím jsem si v knize nevěděla rady, byli lidé. Kipling je popsal celkem věrohodně v tom, že jsou schopni se zabíjet kvůli věci, která se nedá jíst: jeho vlci, ba dokonce ani podlý tygr Šér Chán by se takové hlouposti nikdy nedopustili. Zřejmě však lidé museli mít nějaký půvab, který jsem nedokázala odhalit, když se k nim Mauglí nakonec vrátil. Po pravdě řečeno jsem mu to dodnes neodpustila.