Poznali ho při lámání chleba (Cesta do Emauz - Luk 24)
O divném pocestném Je zvláštní, že se člověk snaží pořád něčemu porozumět. Když má úspěch, nedá mu, aby nepřemýšlel, proč. Když zkrachuje, zajímá ho to samé. Elvis Presley se prý na vrcholu slávy snažil vykoumat, v čem to všechno spočívá. A když byli Beatles na indickém pobytu u Maharišiho, John Lennon se k němu vecpal do letadla, aby se ho v soukromí zeptal, jestli má "onu odpověď".
V časech hospodářské krize si nejlepší ekonomové lámali hlavu s otázkou, zda je pokles nevyhnutelný, co k němu vede a jak se z něj dostat. Kriminalisté se snaží pochopit, co vede normálně vypadajícího člověka k hrůznému činu. Psychologové zkoumají, kde se berou naše deprese. Historici stopují cesty, vedoucí k válkám, a tak dále, a tak podobně.
Položit si otázku, proč se vlastně snažíme všemu porozumět, znamená ukázat, že to tak je, a že s tím nic neuděláme. Máme prostě pocit nebo jakési mámení, že za vším existuje nějaká skrytá zákonitost nebo vyšší princip. A je jedno, jestli se k němu dopracujeme nebo nikoliv. Otázka "proč?" nás provází životem stejně jako potřeba dýchat, smát se nebo plakat. Kdyby se náhodou našla výjimka, řešili bychom nepochybně otázku, proč k ní došlo.
Je to cosi jako nekonečná cesta do Emauz. Většina lidí dnes už neví, co vlastně byla cesta do Emauz. Středověcí umělci ji ale hojně zobrazovali, protože evokovala lidskou zvídavost, na kterou kdesi na konci tunelu čeká odpověď. Tak tedy, do Emauz šli dva deprimovaní učedníci poté, co byl Ježíš ukřižován a jeho tělo záhadně zmizelo. Cesta vedla z Jeruzaléma, bylo to asi tři hodiny chůze. Je logické, že se bavili o horkém dění, ostatně ocitli se ve víru událostí, jež na ně mohly nepříjemně dopadnout. Možná i samotná cesta do Emauz byla částečně bezpečnostním opatřením.
Jak si tak vykračují, kde se vzal tu se vzal, neznámý pocestný. A jestli se k nim prý může připojit, protože zaslechl, že se baví o nějakých tuze zajímavých novinkách. Oni, že ano a jestli prý o ničem neslyšel, protože to by byl jediný, neboť o tom všem skutečně mluví celé město. Pocestný se tvářil tázavě, tak mu celý příběh vyklopili. A on kladl zajímavé otázky typu "proč tohle?" a "proč támhleto?" a "jak to vlastně bylo s tímhle?", a tak podobně.
Učedníky to zaujalo, ale ani je nenapadlo zeptat se, jak se ten podivný patron může tak zasvěceně ptát? Jestliže se říká, že správné otázky jsou důležitější než správné odpovědi, tak tohle byl ten případ. Stmívalo se a oni došli do Emauz, a protože jim bylo líto přetrhnout nit rozhovoru, přesvědčili pocestného, aby u nich přenocoval. On tedy, že ano - a tak se to stalo. Bylo totiž potřeba něco zbaštit, pocestný se u stolu ujal iniciativy, lámal chleba - přesně tak, jak to dělal předtím jejich Mistr - a najednou se jim oči otevřely, oni pochopili, o koho kráčí a vzápětí pocestný zmizel.
Cesta do Emauz se od té doby stala symbolem duchovního hledání. Pokud jste na ni vykročili (nebo se k tomu budete třebas někdy v budoucnu chystat), pak si vzpomeňte, že otázky jsou někdy důležitější než kvanta odpovědí. A když se k vám nenápadně připojí tajemný pocestný, určitě ho přemluvte, ať zůstane s vámi.
