Když se má babička narodila, Einstein se učil smrkat do kapesníku. Když získala doktorát z fyziky, zbývalo fyzice k dořešení jenom pár podružných a drobných problémů. Čas plynul jedinou povolenou rychlostí dvacet čtyři hodin za den, elektrony byly malé tuhé koule a vesmír byl hvězdné nebe nad hlavou. Babička ony drobné problémy nedořešila. Chvíli učila na reálce, pak se vdala, měla děti, ovdověla... Krátce řečeno, pro vědu nebylo v tomto životě místo. Tak to tehdy prostě chodívalo. Když bylo babičce osmdesát, mně bylo něco přes dvacet.
"Danynko," poučovala mě, zatímco jsem jí myla lehoulinké vlásky. "Považ, co fyzika objevila! Neexistuje jen hmota, ale taky antihmota! A víš, co by se stalo, kdyby hoch z antihmoty políbil dívku ze hmoty?" Věděla jsem to. Čerpaly jsme své vědecké vzdělání ze stejných pramenů, z knih pro děti od deseti let. "No představ si to, Dany! Celý vesmír by zanikl!"
Tyto Jobovy zvěsti mi babička sdělovala s pýchou člena klanu na pokrok oboru. Fyzika byla její věda! Z nezbytí opustila její pracovní tým, ale to přece neznamená, že přestala být fyzičkou. Fyzika, to je zasvěcení, snubní prsten ducha, je to poznání! Sledovala ji zdálky, se shovívavou péčí chůvy, jejíž svěřenec se dobře vyvíjí.
Jednou jsem pozvala domů kamaráda, který studoval fyziku na vysoké, v prvním ročníku. Babička se na to setkání těšila týden. Oblékla se jako na koncert. "Doktor Fischerová," představila se mile. Byla to poslední marnivost staré dámy, určená jen těm, kteří to mohou ocenit. "Tak copak je nového ve fyzice, mladíku?" Hoch překypoval dobrou vůlí. Tato rarita z pravěku, jež na něj hleděla s laskavou převahou slečny profesorky, ho zcela okouzlovala. "Bordel!" prohlásil nadšeně. "Fyzika je bordel na kvadrát!"
Babička se krátce nadechla, ale bylo pozdě. Hoch se už nedal zastavit. Nejdřív překonal pár překonaných pojmů. Začal tuším tím, že zrušil čas. Prostor nejdříve podivně zakřivil... a pak ho také zrušil. Hmota pro něj byla nejdřív vlnou, potom jakýmsi polem a konečně čímsi, co spíš nebylo než bylo, a co vířilo prázdnem, nikdo neví proč. Babiččin shovívavý úsměv rychle hasnul. Zahlédla jsem, jak šátrá v cukřence lžičkou bříškem vzhůru. Na zdi visel její diplom latinsky psaný. Obhájila ho s vyznamenáním.
"Už půjdu spát," řekla náhle tenkým hlasem. "Na mě už je asi pozdě." Hoch vyskočil a v záchvatu předpotopní zdvořilosti políbil babičce ruku. Chtěla uhnout... ale bylo pozdě. Její vesmír už zanikl.
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Tento pořad je k dispozici pouze ve streamu, a proto jeho podcast není k dispozici.
