U metra stojí suchá stařenka, chřestí plechovkou a melodicky volá: "Smilováníčko! Smilováníčko!" Uznejte, takovému slovu nelze odolat. Dám jí pár drobásků a ona zatrylkuje dětským hlasem: "Přeju ti zdravíčko, má hodná paničko!" Směju se celou cestu metrem. To je prosebnice, jak má být.
Taky jste si všimli, jak si čeština umí vychutnat zdrobněliny, titěrné cukrovíčko jazyka? Třeba tak neuvěřitelné jazykové jevy jako jsou pámbíček a božíček. Božíček hlavně v pádu pátém. Pátým pádem voláme "Božíčku!", když úžas přesáhne všechny meze a věc nelze přejít mlčením. Ale pámbíček? Lidstvo si tisíce let buduje představu Absolutní bytosti, všemohoucího vládce bezedných hlubin vesmíru i naší hříšné duše, Někoho Nad Vše Pomyšlení Velikého... a pak tomu řekne "pámbíček"! Pámbíček v nebíčku a andělíček strážníček zde dole, to je základ ryze české teologie. Ostatně, víte, co to jsou Boží muka? Nevelká dílka podél polních cest, výjevy Kristova utrpení, aby se poutník zadíval a věděl, že jsou i mnohem horší věci než jeho puchýř na patě. Věřte nevěřte, na Moravě existuje zdrobnělina Boží mučka. Pro Kristovy drahé rány, co to je za slovo? Mučka?! To snad někoho plácnou mokrým hadrem? Foukají na něj rejži brčkem? Nebo mu snad - božíčku!, hrůza pomyslet! - uštědří něžný přátelský štuleček?
Ale i v češtině jsou slova, která se každému zdrobnění vzpírají. Bývají většinou tak hrozná, že si je ani jazyk není schopen ochočit. Nemoc nemá hodnou sestřičku nemůcku, třeba moreček či rakovinku, katastrofa nezná katastrůfku a smrt smrtičku.
A teď, jestli dovolíte, povím vám druhou prosebnickou historku. Přišel mi mail a v rubrice Předmět stálo Malá prosbička. Varuju vás. Neotvírejte takové zprávy, jsou to vždycky zprávy poplašné. Zcela neznámý pán mě informoval, že napsal román. Příloha čítala dvě stě dvanáct stran. Prosbička spočívala v tom, že si text přečtu (čtyři člověkohodiny), napíšu mu, co si o něm myslím (jedna člověkohodina), a pak mu dám cenné rady, jak psát ještě úžasněji, na což bude nejlépe se sejít (jak znám takové pány, nejméně tři další hodiny). Sečteno a podtrženo: osm hodin mého pracovního času. Když jsem ho odmítla, popuzeně odmailoval zpátky, že je to velké zklamání.
Stařenka zpěvavě žebrá a sama je drobná jako smilováníčko. Když v noci jedu metrem zpátky, sedí na schodech a krmí rohlíkem buldoka velkého jako statné tele. Asi mě pozná, nebo je to jen touha navázat nějaký půlnoční kontakt. Potlapká toho velepsa po zádech a vesele mi řekne: "Hodnej pejsánek!"
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Tento pořad je k dispozici pouze ve streamu, a proto jeho podcast není k dispozici.
