Hrdinové tohoto jitřního výjevu jsou dva. On a ona, žijí spolu asi dvacet let. Našli se poměrně pozdě, jemu je osmdesát, jí o deset méně. Skleróza? Ale jděte, nedejte se vysmát, starý pán vůbec nemá sklerózu! Jen ráno, hlavně když se vzbudí příliš brzy, nebývá si někdy zcela jist. Paměť občas v noci ztratí kotvu a on pak bloudí temným mořem úzkosti a zmatku, jehož vlny se ne a nerozestupují. Odborně se tomu říká ranní zmatenost.
Starý pán nejistě hledí na ženské rámě, které vyčouhlo zpod jeho duchny. Chvilku se odhodlává a pak jím zatřese.
"Vy, poslyšte...která vy jste?" ptá se šeptem a úzkostlivě zdvořile. Jeho družka už je na tento dialog zvyklá.
"Máňa." zabručí z polospánku. "Já jsem tvoje Máňa. Mě znáš."
Starý pán pookřeje. "Jo Máňa! Ovšem, Máňa. To je dobře, to je dobře." Vtom se přivalí další úzkostná vlna. "Ty, Máňo, a kde to jsme?"
"No přece u tebe doma. Ve tvým bytě, Oldíčku. Je teprv půl pátý ráno. Spi!"
Tahle novinka pána rozveselí. Potěšeně obhlíží prostor zamžený jitřním šerem, který byl nečekaně nazván jeho bytem, jako by mu byl právě darován.
"Máňo!" zneklidní po chvíli. Nakloní se až k jejímu růžově spícímu uchu. "Máničko! A z čeho žijeme?"
Máňa zívá. "Máme důchod."
"Důchod? No, to je dobře, to je dobře. A vyjdem, Máňo?"
"Ale jo, vyjdem, neboj se."
Oldíček už sedí na posteli skoro vzbuzen a vpravuje se do reality. Usmívá se a překvapeně vrtí hlavou. Skutečnost je mnohem milostiplnější, než se mu snažil namluvit předjitřní děs. Žije. Má byt. Má důchod. Má Máňu! Paměť zvolna spouští kotvu do všedního dne. Za chvíli z něho bude pán v nejlepších letech. Bude dělat vtipy, rozkošně mluvit francouzsky a hrát se sousedem šachy. Teď po špičkách hopkuje uvařit Máně kafe. Brouká si trochu lechtivou píseň, kterou sám vymyslel a složil, na gymplu to tehdy byl náramný šlágr... Kolik je to vlastně roků? Padesát pět.
Jaké báječné cvičení ducha, je tato ranní zmatenost! Probudit se přímo při stvoření světa. Vynulovat všechnu tu samozřejmost toho, co nám bylo dáno, a užasle se zaradovat z několika holých vět. Žiju. Mám kde, mám z čeho a mám s kým. Z toho lze žít až do večera. S tím se lze s odvahou ponořit i do temných vod noci, jejichž vlny se už třeba víckrát nerozestoupí.
"Oldíčku, hoď mi do kafe dvě kostky!" zavolá Máňa rozespale. "Kostkovej cukr je v tý modrý piksle vzadu!"
Oldíček nejdřív dozpívá osmou sloku. Pak obrátí oči vsloup.
"Máňo, já vím!" zavolá shovívavě. "Nemusíš mi to říkat každé ráno znova. Já přece vím!"
Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.
Tento pořad je k dispozici pouze ve streamu, a proto jeho podcast není k dispozici.
