Otokar Aleš Kukla

27. květen 2011

Filozofové obvykle ukládají své myšlenky do knih; když to některý z nich neudělá, vystavuje se riziku, že upadne v zapomnění. Filozof Otokar Aleš Kukla toho knižně moc nevydal. Jeho myšlenky zůstávají spíše než v knihách uloženy v tisícovkách novinových článků a dopisů, které psal blízkým. Jako by se v tom - vedle jeho píle a smyslu pro vztahy - odrážela i pokora, neambicióznost a víra v to, že slovo, je-li jednou na světě, žije už svým životem a nezapadá.

Filozof, historik umění a průkopník ekumenismu Oto Aleš Kukla by letos oslavil osmdesátku. Narodil se 2. května 1931 v Poličce. V poličském muzeu, které v 60. letech vedl, vytvořil příznivou půdu pro moderní umění. Ne všichni pro to měli pochopení. Nakonec přesídlil s rodinou na pražský Smíchov, kde žil až do smrti. Praha mu kromě profesního uplatnění nabídla i ekumenické podněty a kontakty. Jako katolík s židovskou krví v žilách zde mohl vést rozhovor nejen s pravoslavnými křesťany a evangelíky, ale i se stoupenci jiných náboženství. Zastával názor, že je možné zůstat věrný té duchovní tradici, v níž člověk vyrostl a které důvěrně rozumí, a zároveň bytostně čerpat z tradic jiných.

Roku 1983 mi v jednom dopise napsal: „Zvykl jsem si hledat Krista ve všech projevech skutečné lásky, a tedy i v leckterých naukách a mythech mimokřesťanských. A Pán mne vedl i tam, kam se leckdo nechtěl odvažovat. Výsledkem naprosto nebyla nějaká ztráta či oslabení víry. Odměnou mi naopak byla radost, že Pán tam skutečně je nějakým způsobem přítomen. Tehdy se mi chtělo jásat a chválit ho, třeba i slovy některých „pohanských“ hymnů. A tak jsem pochopil, že v širokém významu toho slova celý svět se svými touhami a sny je Biblí, která se píše neustále.“

Při mapování společných východisek lidí různě hledajících a věřících nešel Kukla cestou rychlých řešení, která předbíhají realitu. Naopak. Do hloubky zkoumal například výhrady Židů vůči křesťanům a křesťanů vůči Židům. Poctivě vážil argumenty obou stran a v mnohém dával jedněm i druhým zapravdu. „Ale nic z argumentů jedněch ani druhých mi nevyvrátilo jednoznačné přesvědčení, že kdesi na dně, v hlubině lidského myšlení a cítění, jde o naprosto tutéž bytostnou skutečnost, tutéž touhu, tutéž víru, naději a lásku, směřující k témuž nedílnému biblickému obrazu jediného Boha Izraele, Pána čistých srdcí,“ vyznává Oto Aleš Kukla v Knize Listy pro Viktorii, která má podtitul Přemítání nad dějinami Izraele a která je souborným vydáním dopisů adresovaných jedné zvídavé dívce z jeho blízkého okolí.

Jako kunsthistorik se Kukla hodně věnoval náboženské motivaci v umělecké tvorbě různých dob a kultur. Středem jeho zájmu se stalo umění výtvarné - počínaje diplomovou prací o barokním sochařství, přes dlouholeté angažmá v Galerii hlavního města Prahy až třeba po fundované, a přitom mladému čtenáři srozumitelné seriály o výtvarném umění publikované v 90. letech minulého století v Ádéčku. Bohatou látku k publicistické činnosti nacházel v rodném kraji, zejména v samotné Poličce. Za komunistů tam zájemcům jezdil přednášet, například o poličských betlémech, a po roce 1989 zpracovával svým nezaměnitelným stylem zapomenutá, a někdy přitom až překvapivě aktuální témata z historie v místním časopise Jitřenka.

Je možné, že to chvíli potrvá, než bude pokračovatel dávných písmáků, poctivý a odvážný služebník pravdy, muž Bible, který myslel a žil ekumenicky Otokar Aleš Kukla čtenáři objeven. Sestavit ucelenější mozaiku ze střípků různě rozesetých textů může trvat celá desetiletí. Kuklovo dílo se přitom uzavřelo teprve nedávno - zemřel v červenci 2008. Jeho ostatky jsou uloženy na starém hřbitově v Poličce. Ten hrob se snadno hledá - najdete ho kousek od hlavní brány, přímo vedle místa posledního odpočinku hudebního skladatele Bohuslava Martinů.

autor: Bob Fliedr
Spustit audio