Dvě sochy velkého významu
Na 1. máje jsme se vydali s přáteli na výlet do Oseka v severních Čechách. V 90. letech jsem tam byla na exkurzi ve zdejším slavném cisterciáckém klášteře, jeli jsme z Chebu přes Litvínov, pršelo a bylo to jako průjezd peklem, ty fanálové ohně v chemičce a všudypřítomný puch. Letos jsme přijeli od Prahy vlakem přes Teplice, bylo hezky a klášter jsme nenavštívili, protože jsme s sebou měli psa.
Vydali jsme se po naučné stezce prohlédnout si obrovský hrad, který se nad Osekem tyčí, či spíše ve vzrostlých bucích ukrývá. I vzrostlé buky jsou mimořádný úkaz, a také krušnohorský zlom, svislá skalní stěna, na níž je vidět, jak část země klesla o stopadesát metrů níž. Kamenné pole bylo porostlé konvalinkami a vypadalo to jako idyla.
První zastávkou této naučné stezky je památník obětem výbuchu na dole Nelson III. 3. ledna 1934 při odpolední směně vybuchl v dole metan a strašný požár pohřbil pod zemí všech 146 horníků, kteří tam pracovali. Zachránili se jen čtyři, kteří se z jedné části podzemí dostali větrnou jámou na vzduch. Zabilo to ale i dva lidi na povrchu. Hořící metan nešlo uhasit jinak než zamezit přístup vzduchu, tj. zazdít důl i s těmi, o nichž bylo jisté, že už nežijí. Koncem června pak při odezdívání dolu zahynuli další dva lidé.
Trvalo 4 roky, než se podařilo těla mrtvých horníků dostat na povrch a všechny řádně pohřbít. Pohřeb těch, které se podařilo vynést z dolu bezprostředně, se konal na nádvoří cisterciáckého kláštera v Oseku, se konal 8. ledna a zúčastnily se ho tisíce lidí. Přijeli i představitelé vlády a v kraji to vřelo hrozbou generální stávky. Mezi pozůstalými bylo 128 vdov a 266 sirotků, kteří se v březnu ještě domáhali mzdy po zabitých živitelích rodin, a v dubnu teprve jim byla rozdělena sbírka.
Na místě dnešního pomníku není po dole ani stopy. Na zemi leží desky se jmény, člověkem otřese množství stejných příjmení, svědčících o tom, že neštěstím bylo postižené veškeré mužské příbuzenstvo z rozvětvených rodin. Nad deskami stojí dvě kamenné postavy, starý muž s kloboukem v ruce, a žena. Jako by hleděli do zasypávaného hrobu. Jsou to staří horničtí rodiče, mají chudé sváteční šaty, na muži dojemně visí kalhoty, žena má zástěru, kterou žmoulá v ruce. Autorem sousoší je Karel Pokorný, Myslbekův žák, který tu sochu vytesal v pískovci hned v roce 1935, rok po katastrofě.
Je to mimořádně působivý památník, postavy upracovaných lidí vyjadřují smutek a důstojnost, jsou avantgardní, bez zbytečných detailů, a proto detaily, které na nich jsou (například kravata u starého otce či zoufalstvím poznamenané rysy tváří) působí výmluvně a silně.
Z Oseka jsme se vraceli opět vlakem, z jiného nádraží a po jiné trati, přes Most a Louny. Krajina Krušných hor přešla do siluety Středohoří, než se vlak spustil dolů k Vltavě. V Praze cestou na metro z Masarykova nádraží na Hlavní člověk v rozkvetlých Vrchlického sadech zvaných Sherwood mine jinou významnou sochu Karla Pokorného: bronzové Sbratření.
I ta zobrazuje dvě postavy – bojovníka Pražského povstání s Rudoarmějcem v objetí. Je to dobrá socha, kompozice a pohyb postav jsou dokonalé, šeřík, puška, drapérie, vyhrnutá košile barikádníka, do tváře postavám není vidět. Tahle socha Karla Pokorného z roku 1950, inspirovaná fotografií Karla Ludwiga z Pražského povstání, však v divákovi nevzbuzuje nic.
Na Ludwigově fotce Pražan slezl z bicyklu a objal se s rudoarmějcem. Oba jsou uválení, zmačkaní, nikde zbraň ani kytice, voják má na hlavě lodičku, Pražan placatou čepici. Vypadají podobně jako truchlící rodiče na soše u dolu Nelson, žádné popisné detaily – a to je fotografie! Na Pokorného soše je rudoarmějec zřejmě důstojník, má brigadýrku, samopal a plášť, který mu působivě vlaje. Barikádník je mladý, má pušku a i jinak je dokonalý. Škoda.
