Fantastický cestopis

30. červenec 2017

Osud tomu chtěl, že jsem nikdy v životě nebyl v Brně. No dobře, párkrát jsem se sice v Brně na skok ocitl, ale žádný skutečný pobyt to nebyl. Vlastně jsem o tom místě nic nevěděl. O existenci Brna jsem tedy věděl a naprosto jsem o této existenci nepochyboval, ale stejně tak nepochybuji o Galapágách či měsících Saturnu, ačkoli o nich vím málo, skoro nic.

O Brně jsem sice často slýchával stěží uvěřitelné historky či uštěpačné poznámky, ale ty může člověk v Praze v tomto nakynutém maloměstě slyšet o lecčem a o leckom. A teď si onen zmiňovaný Osud usmyslel, že strávím celé dva jarní měsíce zkoušením v divadle Husa na provázku – už ten název?! – ve městě, které má na hlavním náměstí hodiny, ke kterým je třeba návod! (Mně tedy ten návod k určení času nepomohl, ale já prostě neumím číst návody…)

Cestovatel, který se vydává do exotického neznáma, musí mít pro strach uděláno a tak jsem se vybavil odvahou, odhodláním a odbornou literaturou, kterou mohu doporučit i peciválům, kteří cestu do Brna nepodniknou. První knihou samozřejmě byla publikace Praha a Brno Jiřího Sádla. Doktor Sádlo je botanik, Žižkovák, ironik a skvělý spisovatel. Jako průvodce se jeho kniha asi použít nedá, ale čtení je to výborné.

Skutečného průvodce jsem našel v knize Kateřiny Šedé Brnox. Autorka je slavná výtvarnice, která vystavovala v Tate Modern a za Brnox dostala Magnesii Literu. Kniha je průvodcem po Cejlu, brněnském Bronxu, sociálně vyloučené lokalitě pár minut chůze z centra a dá se prohlížet, číst, ale poslouží dobře i jako skutečný bedekr. Chodil jsem podle ní a viděl to, co bych bez ní přehlédl. Díky.

03791544.jpeg

Pak už to šlo ráz na ráz: Brno moderní, kniha o architektuře od Renaty Vrábelové, Petry Svobodové a Vladimíra Šlapety, která určovala většinu mých procházek a jako dezert jsem si dopřál skandálního tzv. Autentického průvodce – vydaného brněnským infocentrem, jehož některé listy musely být na příkaz shora slepeny a na přelepce stojí, že tyto stránky otevírá čtenář jen na vlastní nebezpečí! To, Praho, tak hrdá na svoji mystiku, koukáš! Průvodce se zalepenými stránkami – to je jak od Umberta Eca!

A koukal jsem i já, možná špatně, asi jsem něco přehlédl nebo nechtěl vidět, jak to tak při takovém jarním zamilování bývá, ale viděl jsem krásné čisté město, žádnou špínu a prach a rozbité, asfaltem záplatované chodníky, žádné přetékající odpadkové koše, víš, Praho.

Církevní objekt v Brně na Petrově

Viděl jsem a navštívil spoustu dobrých restaurací a hospod – nikde se nekouřilo a na kráse ani hospodském koloritu jim to tedy neubralo – žádný pivní Disneyland, víš Praho, Disneyland ve kterém si na každém rohu můžeš dát leda tak pečené vepřové koleno, to v Brně se jí rozmanitěji, heč. (I když, buďme spravedliví, trdelníku, této maďarské pomstě za Trianon, ani Brno neuniklo a i v mém brněnském okouzlení je mi jasné, že s tím nádražím se fakt něco musí udělat, protože koukat se z Petrova na krajinu autobazarů je zarmucující).

Ale přesto se nemohu ubránit pocitu pro Pražáka poněkud zahanbujícímu – Brno je přátelštější než Praha, pohostinnější a čistší. Neviděl jsem v jeho centru řadu let mrtvý a chátrající blok historických domů, jako tomu je v Rytířské ulici, dvě minuty od Staroměstského náměstí (a leckde jinde – například nádraží Vyšehrad! – to je zločin v přímém přenosu…); viděl jsem tam krásné nové divadlo v Orlí ulici, ale v Praze jsem neviděl stát Národní knihovnu…. (ať již podle návrhu architekta Kaplického či podle jiného, Národní knihovna prostě není a nebude...) Stejně jako není a nebude (alespoň ne za mého života) funkční spojení s letištěm.

Ale zato mne těší, že jestli se ještě někdy v životě podívám do Brna, můžu si tam schladit hlavu v krásném koupališti na Kraví hoře a odtud spílat Praze, kterou mám tak rád a která se sice nevyrovná Brnu, ale za to má metro do Letňan. Jen tak dál, otcové města. A do Brna moc nejezděte, ať mi ho nezkazíte!

A i ten orloj na náměstí Svobody jsem si nakonec vyložil jako svérázné vyjádření sebeironie Brňanů…

autor: Michal Dočekal
Spustit audio