Farář a motorka
O farářích se traduje, že jsou to lidé mimořádně ušlechtilí a zbožní, plní svatého zanícení, přemítající neustále o tajemstvích Božího království, lidé trávící veškerý volný čas na modlitbách a v duchovním rozjímání.
Podrobnější zkoumání této záležitosti, jak už to bývá, nabízí trochu střízlivější obrázek, jak o tom svědčí i následující příběh o panu faráři, který jednoho podmračeného dne zkrátka nebyl úplně ve formě...
Vracel se tehdy z dopoledního nákupu domů, a najednou si všiml, že na kraji chodníku před kostelem stojí velká černá motorka. Nad jejím lesklým tělem se bezradně skláněl dlouhovlasý mladík v kožené bundě, s tetováním na obou předloktích. Pan farář si vzpomněl, že tohoto mládence v posledních týdnech několikrát zahlédl na nedělní bohoslužbě, jak zvídavě ze zadní lavice přihlíží bohoslužebnému dění.
„Dobrý den, mladý muži, copak, copak, nedaří se vám to nastartovat?“ oslovil mladíka bodrým hlasem. „Nedaří, pane faráři“, odpověděl uctivě mladík, „už jsem to celé rozebral a smontoval několikrát, vždycky to pak znovu zkouším nakopnout, a pořád nic. Fakt už si vůbec nevím rady, je to jako začarovaný“.
A jak to vyslovil, najednou se mladíkův obličej rozjasnil a s očima plnýma naděje pohleděl na sluhu Božího. „Pane faráři, napadlo mě, zrovna minulou neděli jste o tom tak pěkně kázal, nemohl byste se prosím za tu motorku pomodlit, aby šla nastartovat?“ Ve tváři pana faráře se objevila směs rozpaků a nevůle. Ale pak si uvědomil, že by vlastně neměl něco takového odmítnout, obzvlášť když si všiml zcela bezelstného výrazu v mladíkově obličeji.
Přikročil tedy k motorce, rozpačitě na ni položil ruku a přiškrceným hlasem řekl: „Pane Bože, je-li to tvá vůle, sprav tuto motorku, amen“. Kvapně se s mladíkem rozloučil a už už mizel za vraty kostela. Mladík nasadil nohu na stupátko, zabral a vzápětí se ulicí rozezněl zvuk běžícího motoru. Mladík s rozjasněnou tváří dosedl na motorku a s děkovnou modlitbou na rtech odjížděl z místa.
Pan farář pomalu zavíral těžká kostelní vrata, kroutil nevěřícně hlavou a brumlal si polohlasně pod fousy: „Teda taková náhoda, to snad není možný...“
