Jak brýle osvobodily člověka
Člověk se orientuje ve světě výrazně zrakem. Není tomu tak u všech živočichů, ale u člověka ano. Proto také v příručkách o komunikaci čteme, že většina lidské komunikace je neverbální. Jsou na to celé návody jak poznat lháře, jak se tváří, co dělá s očima, kam si sahá na hlavě. Totéž se týká umění marketingu, tedy jak zákazníka připravit o peníze. Hezký obal prodává.
Co když ale někdo nevidí? Pro nás, co vidíme, je to hrozná představa. Jsou lidé, kteří nevidí od narození, jiní o zrak náhle přijdou. To se stane menšině lidí. Pak jsme tady ale ještě my, většina, která vidí a s trochou štěstí vždycky uvidí, ale přestává vidět dobře. Má oční doktorka mi řekla: „To se divím, že jste nepřišel už dávno.“ Nemusel jsem. Ostrý zrak mi vydržel déle než jiným. Někdo zlomyslný by řekl, že proto, že vidím jen to, co chci. Jenže pak jsem přestal dobře vidět na četbu papírových knih.
K přednostem moderní doby patří, že na monitoru si všechno zvětším a to samé mohu udělat u elektronických knih. Jenomže některé zajímavé věci jsou jen na papíře a jízdní řád na zastávce si nezvětším, ani kdybych použil nějaké mechanické nástroje. Bez druhých očí už to dobře nejde. Jak si je ale člověk vezme, je to zase jako dřív, aspoň na chvíli. Ale ono je všechno jenom na chvíli.
Pak si najednou uvědomíme, jaké to bylo osvobození, když s tímto vynálezem někdo přišel. Kdy to ale začalo? Kolem roku 1000 byl vynalezen v Benátkách takzvaný čtecí kámen, tedy oblé sklo, které se pokládalo na text. Používali ho mniši. A první brýle v našem slova smyslu se objevily už ve 13. století. Nejde ale jen o brýle, to je spíš symbol. Člověk má mnoho společného se zvířaty, ještě mnohem více, než jsme si mysleli. Nemá cenu řešit, kdo je podobný komu, je to vzájemné.
Jednu zvláštní vlastnost ale zřejmě lidé mají, dokáží nahradit to, co jim chybí, od přírody nebo ztrátou, svou vynalézavostí. Dočkáme se určitě ještě mnohem větších věcí, které jsme ještě před lety netušili a jednou bude třeba možné vrátit aspoň některým lidem ztracený zrak, ruce a orgány.
V čem ale věda nepomůže, je to, jakým způsobem se pak budeme dívat a co těma rukama budeme dělat. To je spíš duchovní záležitost a to už si každý musí vyřešit sám.
