Jak největší Češi nejsou moc Češi
Dnes, kdy údajně hrozí cizácká vlna, chtějí mnozí lidé upevnit vlastenecké cítění. Jakmile chce někdo upevňovat vlastenecké cítění, je třeba dost zpozornět, protože půjde nejspíš o něco nehezkého.
Vlastenectví samo je věc dost křehká, protože národ neexistuje stejným způsobem jako dům nebo auto. Národ je sociální konstrukt a existuje především v mysli lidí. Nedá se vymezit ani geneticky, ani jazykově. Geneticky jsme všichni směs, Čechů se to týká obzvlášť a jazyků může člověk od kojeneckého věku znát víc, pokud třeba pochází z jazykově smíšené rodiny. Bylo by lepší mluvit o vztahu k místu, kde člověk žije, což nevylučuje vztah k jiným místům.
Když proběhla anketa o největšího Čecha, dopadla příznačně. Vyhrál Karel IV., který má letos výročí narození. Karel přitom byl po otci Lucemburk. Matka sice byla Přemyslovna, ale její matka byla – jaká hrůza – z habsburského rodu. Jen s trochou fantazie můžeme tvrdit, že Karel byl Čech aspoň ze čtvrtiny. Česky se sice v dětství naučil, ale protože pobýval v cizině, musel se to po návratu do Prahy učit znova.
Druhý v anketě skončil Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho otec byl Slovák. Ve svém prvním životopise Masaryk píše, že matka je Němka. Sám Masaryk byl považován za zrádce národa, protože bojoval proti ideji pravosti Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Navíc byl v takzvané Hilsnerově aféře považován za stoupence židů, protože nesdílel v národě oblíbené mýty o krvelačných židech.
Národ je rozdělen ohledně Husa a Bílé hory, ohledně doby komunismu a v současnosti i v hodnocení hlavy státu. Bylo by zajímavé zjistit, co vlastně má být ta národní idea, kolem které se má národ semknout. Jestli je to konzum, nebo boj proti muslimům, kteří tu nejsou, nebo co vlastně. Ale tíha odpovědi neleží na mě, já upevnění vlasteneckého cítění nevyhlašuji.
