Každý si může za svůj obličej
Bylo, nebylo, vedla jsem týdenní kurs pro budoucí herce, pro mladičké lidi s tváří jako z hedvábí. Jedna dívka se velmi často ptala. Já mám studenty se zájmem ráda a vlastně jsem nechápala, proč mě ta horlivá uchazečka divně stísňuje. Měla jsem dojem, že se mě snaží nachytat při nějaké chybě, že mě zkouší a jen číhá na mé selhání.
Trvalo mi dva dny, než jsem odhalila důvod. Dívka měla osobní mimický zvyk. Když mlčela, byla její půvabná tvář hladká jako říční oblázek. Jakmile začala mluvit, svraštila obočí a tam naskočily drobné kolmé vrásky, říká se jim vrásky kritické. Jakmile zmlkla, obočí povolilo a tvář znovu byla jako nedotčená pláň.
Tyhle zvyky jsou většinou nevědomé. Bývají odkoukané, asi to dělal někdo z rodiny. Dlouho jsem váhala, jestli to dívce říct. Udělala jsem to. Chce-li být herečkou, pak pro ni tvář bude hlavní pracovní terén a musí ji důvěrně znát. Jestli tenhle zvyk nepřecvičí, ve třiceti bude mít mezi očima jemné rýhy, ve čtyřiceti kolejnice a pak bude do smrti vypadat jako inspektorka na hospitaci. Nebude tušit, proč sklízí nesympatie a tíseň. Může to změnit, teď má ještě čas.
Jednu z nejlepších vět o tváři řekl prezident Abraham Lincoln. „Po čtyřicítce už si každý může za svůj obličej.“ Německé přísloví říká: „V deseti máš tvář, jakou ti dala příroda. Ve třiceti, jakou ti dal život. A v šedesáti máš tvář, jakou sis udělal sám.“
Já už se nemám na co a na koho vymlouvat a vypadám tak, jaká doopravdy jsem. Ale vy mladší, věřte: kdo se celá léta tváří kysele, nesmí se pak divit, že i vypadá kysele. Kdo se desítky let tváří přísně, nebude ve stáří působit jako laskavý dědeček, ale jako obávaný kantor a vnoučci si s ním nebudou chtít hrát.
Celý život tvoříme svou tvář. Do té měkké tvárné hmoty se vtiskne celý životopis: jídlo, zvyky, nemoci, osud… a hlavně naše pravé já.
