Krása je v očích toho, kdo se dívá
Je to známý výrok: krása spočívá v očích toho, kdo se dívá. Říká se to od středověku. Pro jedince, kteří si nepřipadají krásní, to může být značná útěcha. Člověk může měnit buď sebe, což není vždycky možné, nebo změní pohled druhých na sebe.
Básník Friedrich Schiller byl nadšený revolucionář, který zoufale toužil po spravedlivé a vznešené společnosti. Stal se ale pesimistou, když viděl, kam mohou politické reformy dospět. Zažil ve své době francouzskou revoluci, jak degeneruje v teror, davovou anarchii a chladnou byrokratickou tyranii. Schiller dochází ke znepokojivému zjištění, že ambiciózní společenská reforma bude vždycky otrávená a znechucená, dokud velké množství lidí nedosáhne vyššího stupně vnitřního rozvoje umožněného krásou.
Nebo jinak: pokud většina lidí nebude mít vkus, jak bude vypadat národ a stát? Všechno se nedá vtěsnat do ústavy, zákonů a nařízení, něco je také věc estetiky. Dovede si někdo představit, že by dnešní politik dokázal napsat brilantní esej, formálně i obsahově dokonalý? Winston Churchill dostal v roce 1953 Nobelovu cenu za literaturu. Nenapsali to za něj, psát uměl, protože to se tehdy ve školách učilo. Papež Benedikt XVI. si po večerech hrál na klavír Mozarta.
Schiller měl pravdu, společenská reforma bude vždycky otrávená, pokud nebudeme mít lidi na určitém stupni. Po devastaci nacismem a komunismem jsme měli příliš málo času. Garnitura odchovaná KSČ, SSM, státními podniky a různými družstvy a pasená veksláky je plodem doby ošklivosti. Jsou dvě věty, které rád cituji. Jedna je ta klasická, která byla zřejmě poprvé použita u prezidenta Nixona: „Koupili byste od tohoto člověka ojeté auto?“ Takhle se můžeme ptát u každého kandidáta (potenciální životní partnery do toho můžete zahrnout také.)
Ta druhá pochází z románu Heinricha Bölla Biliard o půl desáté: „Posuzuji lidi podle toho, jestli bych jim chtěl upadnout do rukou.“
Tohle není ani politologie, ani psychologie, ale je to estetika, vnímání krásna.
Platí, že krása je v očích toho, kdo se dívá. Stejně tak ale platí, že oko je třeba trénovat, aby vidělo dobře. Rozum a cit, tělo a duši, oko a objekt jsou ve vzájemném vztahu. Pak třeba poznáme, co je divného na velkém vůdci, který bojuje proti homosexuálům a má přitom stále potřebu vystavovat své polonahé tělo publiku. Co je na něm divného? Mé oko říká, že všechno.
