Mezi pomeranči
Říká se, že žijeme v době nepřeberných možností. Ještě nedávno, za minulého režimu, jsme většinou vlastně neměli z čeho vybírat. V samoobsluze prodávali jeden nebo dva druhy jogurtu, jeden nebo dva druhy sýra, v televizi byl jeden nebo dva programy, ve volbách jeden kandidát jedné politické strany.
Dnes je všechno jinak. V samoobsluze je sedmnáct druhů jogurtu a devatenáct druhů sýra, v televizi desítky programů a na internetu na nás kývá nabídka doslova nepřeberná, až se tají dech. Před volbami bezradně vybíráme z tlustého štosu volebních lístků popsaných všelijakými jmény.
Jsme svobodní lidé a máme svobodu volby, a to je skvělé. Ale zároveň se musíme neustále rozhodovat, a často vlastně moc nevíme jak a proč. Člověku se z toho občas trochu točí hlava. Neustálé rozhodování je náročné a vysilující, není divu, že některým lidem se stýská po době, kdy někdo nahoře všechno rozhodoval za ně.
Ať chceme nebo ne, jsme dennodenně vystaveni mučivé nutnosti volit. Není to vždycky jenom radostná svoboda výběru, někdy je to spíš vyčerpávají zápas s bezradností. Jako v onom příběhu o dvou starých kamarádech, Jimovi a Samovi, kteří se po dlouhé době náhodou potkali na ulici…
Stalo se to na chudém předměstí jednoho amerického velkoměsta. Jim si už zdálky všiml, že Sam je nějaký bledý, shrbený a že vypadá velmi ztrhaně. Když si potřásli rukama, Jim opatrně zavedl řeč na Samovo podivné vzezření:
„Člověče Same, vypadáš nějak zchváceně, co se děje? Nedaří se ti sehnat práci?“ „Ale ne“, odpověděl sklesle Sam, „práci mám, jenže v tom to právě vězí…“ „A v čem je teda problém“, ptal se dál Jim. „Vypadáš jako hromádka neštěstí. Špatně ti platí, nebo je to dřina? Nebo musíš pracovat venku v dešti a mrazu?“ vyzvídal Jim a zkoumavě Sama pozoroval.
„Ale ne, plat mám větší než kdy předtím, nijak se nenadřu, a celou pracovní dobu jsem v suchu a v teple“, odpověděl sklíčeně Sam. Jim už docela hořel zvědavostí a tak na starého kamaráda vybafl: „Tak co se ti člověče nelíbí? Co vlastně v tý práci děláš?“ „No, sedím ve skladu u velký hromady pomerančů“, rozhovořil se Sam.
„Před sebou mám tři bedny. Ty velký pomeranče, skoro jako grapefruit, mám dávat do bedny nalevo. Ty malý pomeranče, zhruba jako tenisák, mám dávat do bedny napravo. A ty někde mezi tím mám dávat do bedny uprostřed“. „No vidíš, chlape“, kroutil hlavou Jim, „a co je na tom tak strašnýho?“ „Kamaráde“, odpověděl slabým hlasem Sam, „to příšerný rozhodování…“