1. listopadu  2010 v 06:50  rubrika: Ranní úvaha

Na cestě k slávě potkat smrt (Lella Ricci)

Olšanské hřbitovy v Praze 10 - Foto: Khalil Baalbaki

Olšanské hřbitovy v Praze 10Foto: Khalil Baalbaki

Když stojíme pod vysokou horou, jako bychom byli přímo fatálně vyzýváni k tomu, abychom se pokusili zdolat veškeré překážky horského výstupu a udělali maximum proto, abychom dosáhli jejího vrcholku. Přesto se o výstup nahoru pokusí pouze malé procento lidí. Někteří nemají sílu, jiným chybí odvaha, další se vymlouvá na to, že vysoká hora či štít jsou krásné i z pohledu zezdola. Nakonec, je pravdou, že i údolí, nížina, a krajina pod vysokými horami skýtá množství přírodních krás a má svou nezaměnitelnou nádheru a přitažlivost. Jaký je ale pohled seshora? Nejeví se takovému člověku všechno to, co se v údolí zdá být velké a vzdálené, jako relativní?

Každý, kdo obdržel dar života, byl jakoby postaven pod podobnou horu, jež představuje určitý druh štěstí, o kterém nemáme zatím příliš velké představy, kromě toho, co o něm vypravují jiní. Zkušenost, která se těžko dá přenést na druhého, prožitek, jež se nedá často vyjádřit slovy. Nádhera, kterou si neumím představit. Výstup však představuje příliš velké riziko: co když tím budeme mrhat sílu, energii i čas? Co když nás nahoře nečeká nic než pouze chlad z větru a mlha bez slunečních paprsků? Co když jsme mohli za tu dobu přemáhání a námahy prožít v civilizaci a mezi ostatními lidmi mnohem silnější a příjemnější zážitky?  

Žijeme pouze jednou a tento život se odehrává v přesně stanovených časových limitech: datem početí či narození a datem smrti. Ten první již známe ze svých občanských průkazů, o tom druhém zatím nemáme potuchy. Procházíme ulicemi svých životních příběhů, které se snažíme ovlivnit, co nejvíce to jde. Stavíme si pohodlné příbytky, v nichž realizujeme svoje sny a do nichž zveme ty, kteří jsou nám blízcí. Anebo naopak se do nich rádi uzavíráme sami. V klidu 21. století posloucháme hudbu, jaká se nám líbí a která je blízká našemu uchu i srdci.  

A díváme se na horu věčnosti. Posloucháme občas slovo o věčnosti, o Bohu, o jevech, které jsou věčné a nesmrtelné. Se zavřenýma očima meditujeme o smyslu všeho toho, co jsme si do svého podhorského údolí nashromáždili. A je nám dobře. Sláva má různou podobu.  

V roce 1871 přicestovala do Prahy mladá nadějná zpěvačka, dcera italského hudebního skladatele Luigi Ricci a pěvkyně Ludmily Stolzové. Její krásný hlas okouzlil italského umělce Usiglia natolik, že přímo pro ni složil operu La scomessa. Bedřich Smetana byl přesvědčen, že právě ona musí zpívat hlavní roli v komické opeře svého zesnulého otce Kryšpín a kmotra. Lella Ricci svou roli zvládla bravurně a dostala v Čechách nabídku na další vystupování. V Praze zpívala Mimi, Rosinku, Violettu nebo Gildu… A dříve, než se stihla vrátit zpět do rodné Itálie, onemocněla a ve svých 21 letech zemřela. Potlesk Prozatímního či Novoměstkého divadla se změnil v obyčejný litinový kříž na 2. oddělení II. Olšanských hřbitovů. Jen korpus Krista ční na něm do výše. Jméno zesnulé umělkyně na drobné kovové deštičce se ztrácí a stává stále méně čitelným…  

Budujeme a stavíme své štěstí. Je nám v tomto pozemském údolí dobře. Anebo aspoň bychom to tak chtěli. Občas však je dobré zvednout hlavu. A popřemýšlet, zda není dobré vystoupit ve svých myslích i srdcích nahoru a podívat se na to všechno naše snažení z pohledu věčnosti, z pohledu Boha. 

Autor:  Miloš Szabo
Pořad: Ranní úvaha  |  Stanice: ČRo Vltava
Čas vysílání: všední dny 6:50  |  Délka pořadu: 5 minut  
 

Nové články v rubrice

  • 4. srpna  2017 v 06:50     Audio  rubrika: Ranní úvaha

    O historické chvíli

    Zdál se mi tuhle zvláštní sen. Starověký Seneca v něm zaléval zahradu. A ne jen tak nějakou. Byla to moje zahrada. Hodně mě to překvapilo, protože patřím k obdivovatelům Senecovým. Byl to podle mě vynikající myslitel,...

     
  • 30. července  2017 v 06:50       rubrika: Ranní úvaha

    Fantastický cestopis

    Osud tomu chtěl, že jsem nikdy v životě nebyl v Brně. No dobře, párkrát jsem se sice v Brně na skok ocitl, ale žádný skutečný pobyt to nebyl. Vlastně jsem o tom místě nic nevěděl. O existenci Brna jsem tedy věděl a...

     
  • 13. července  2017 v 06:50       rubrika: Ranní úvaha

    O lodi a krasohledu

    Kdybych se mohl zázračně vrátit do dětství, rád bych se na chvíli ocitl na půdě našeho starého domu. V ruce bych držel zašlý krasohled, neboli kaleidoskop, přikládal bych si ho k oku a zkoumal pestré obrazce. Ta věcička...

     

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas