O cestách a džípíesce

22. březen 2017

Mám hluboký obdiv k lidem se smyslem pro orientaci. Narodil jsem se totiž bez téhle zázračné schopnosti, takže se dokážu ztratit kdykoliv a kdekoliv. Světové strany umím určit až po dlouhém zkoumání lišejníků. Křivolaké uličky evropských měst jsou pro mě učiněné bludiště. A dokonce ani v pravoúhlé Americe netuším, jestli jedu právě na sever, na jih, na západ nebo na východ.

Naštěstí byla v naší době vymyšlena pomůcka, zvaná GPS. Blahořečím satelitům na blankytu, že mě v každé nouzi najdou, a nejenom to. Ukážou mi spolehlivě, kam se vydat, abych došel do cíle. Moje džípíeska je navíc neuvěřitelně slušná. Promlouvá na mě milým hlasem, nikdy není nervózní, nenadává slovy „kams to ty pitomče zase vjel“, nezoufá si za každou křižovatkou, nevolí ironický tón, aby se zeptala, co hledám v soukromém výběhu domácího skotu, do kterého jsem se záhadným řízením osudu právě dostal.

Je to prostě výborná kamarádka. Až na jednu drobnou chybu. Neláme si hlavu, jestli se ubíráme po pohodlné silnici první třídy nebo po zablácené polní cestě. Nevidí v tom asi velký rozdíl, chce mi ušetřit najeté kilometry. Někdy se bojím, aby mě nevedla do cíle vzdušnou čarou. Pokoušel jsem se jí přenastavit parametry, ale ona to dělá stejně podle sebe. Mám taky podezření, že při delším vytížení jí začne přeskakovat. Jel jsem tuhle do obce Kytlice v Lužických horách, byl jsem právě uprostřed hlubokého lesa, kde na mě ze tmy civěly tak maximálně vykulené oči divočáka, a ona s největším klidem povídá: „Přijíždíte do cíle. Po pravé straně“.

Přesto bych moji džípíesku nevyměnil za žádnou mapu světa. Je to pro mě krabička zázraků, nemluvě o tom, že fungujeme jako sehraná dvojka. Vlastně si neumím představit, jak jsem se bez ní kdysi dokázal někam dopravit. Ta černá krabička je prostě vynález, který jednou provždy změnil moje putování tímto světem a moji životní dráhu vyrovnal, neboť ji zbavil zbytečných odboček. Modlím se k nebesům, aby do satelitů nevrazil nějaký kosmický odpad, kterého je tam údajně fůra.

Ale ještě k těm zázrakům. Pamatuju si, jak jsme před mnoha lety v rozhlasové redakci hledali vhodné přání, jež bychom do nového roku pustili posluchačům. Je to takový ten čas, kdy se člověk zastaví, zamyslí se nad podstatou bytí a vlastní nadváhou, což vede k různým předsevzetím. Našli jsme tehdy skutečný trhák, a ten jsme s úspěchem odvysílali. Pamatuju si ho dodnes.

Bylo to cosi jako moderní podobenství, autorem byl biskup Radkovský. Řekl, že se vztahem Boha k nám je to jako s džípíeskou. I ona nám klidným hlasem, nevtíravě říká, kudy bychom se měli ubírat, která cesta je pro nás nejlepší. Když se vydáme úplně jinam, chvíli se snaží vrátit nás zpátky do původního směru, ale pak se odmlčí, přepočítá polohu a hledá novou cestu, která je ze stávajícího bodu zase pro nás ta nejlepší.

Nemám k tomu co dodat. Každý může mít k džípíesce vlastní vztah. Ale asi chápete, že pro mě to má nádech přímo osudový.

autor: Daniel Raus
Spustit audio