O cestě k dokonalosti
Cesta k dokonalosti se podobá hoře, která je tak trochu zrádná. Od začátku víte, že vrchol je vysoko, tudíž se musíte připravit na náročnou pouť. Odhodlaně vyrazíte a začátek je strmý. Stoupáte rychle, máte pocit pokroku, což je sice vysilující, ale současně vám to dodává energii. Okolí kvituje, že se rapidně zlepšujete a jste prostě dobří.
Zrada přichází mnohem později a spočívá ve změně terénu. Když vylezete vysoko a cítíte se být vlastně už jen kousek pod vrcholem, zjistíte, že dál vede nekonečná cesta s minimálním stoupáním. Pokrok je od této chvíle sotva znatelný, přestože ujdete ohromnou vzdálenost. Absolutní většina lidí už na vás žádné zlepšení nepozoruje. A vy se ocitáte v pokušení myslet si, že vrchol v podstatě nestojí za to. Že se spokojíte s tím, co jste dosáhli. Že stačí být dobrý, nikoliv vynikající.
Michelangelo kdysi prohlásil, že skutečné umění je pouze stínem božské dokonalosti. Byl to génius, který si zachoval pokoru, protože šestým, sedmým nebo desátým smyslem vnímal dokonalost. Chápal, že ideál nikdy nedosáhne, ale na cestě za ním se nikdy nezastavil. Možná proto nám dnes připadají jeho díla tak úchvatná. Islámští umělci, když měli pocit perfektní práce, udělali malou chybu, neboť pouze Alláh může být dokonalý. Měli, pravda, trochu jiné vidění světa, ale jistý druh pokory se v tom dá taky najít.
Paradoxem bytí je, že člověk jako by byl stvořen pro dokonalost, ale v absolutním smyslu jí není schopen dosáhnout. Je jako vrchol, ke kterému se blížíme, ale cesta nikdy nekončí. Nechce se nám zastavit, ale není nám dáno na něm jednou provždy stanout. A ještě jedna věc je podstatná. Každý má svůj osobní vrchol a měl by zjistit, který to je.
V praxi je ovšem lehčí zjišťovat, které vrcholy to nejsou. Když byla moje dcera Maruška malá, řekli jsme si, že musíme podporovat nadání ve všech směrech, k čemuž patří i hudební rozhled. Za velký peníz jsme zakoupili malé piano a najali učitele na pravidelné kondice. Zpočátku byl dosahován jistý pokrok, což nás těšilo. Po čase se ovšem začalo ukazovat, že život půjde asi trochu jiným směrem.
Maruška se krvopotně probrnkala skladbou se zrakem zoufale upřeným do notové osnovy, aby na konci s úlevou prohlásila: už to umím. Bylo to první znamení, že tady něco nehraje. Další signál už byl markantní. Po čase začala využívat klaviaturu jako originální šperkovnici. Úhledně na ní byly porozkládané různé řetízky, prsteny, odznáčky a náramky, dělalo to skutečný dojem. Jen se na to piáno jaksi nedalo hrát. A tak skončila jedna cesta na původně zamýšlený vrchol.
Dobrá zpráva je ale v takovém případě jednoduchá. Vrcholů je kolem nás habaděj. Stačí se vydat na nějaký jiný. Mimochodem, to spojení pozlátek, šperků a klávesnice vůbec není špatný nápad…
