O dobré víře
Náboženství nejsou věčná. Mohou vyhynout jako dynosauři, nezbyde po nich památka. Přesněji řečeno, zbydou po nich pozůstatky, podobné kostrám prehistorických tvorů. Zůstanou úlomky, ze kterých si pracně utváříme představu, jak asi mohli ti tvorové vypadat, jak se tvářili, co si mysleli o životě a politické situaci.
Podobně se z kusých informací snažíme složit obraz, čemu naši dávní předkové vlastně věřili, co určovalo jejich rozhodování a osudy. Divíme se, co všechno dokázali ve jménu své víry udělat a co všechno dokázali ve jménu své víry vytrpět. Skromnou nápovědou zůstávají pyramidy, podivná pohřebiště, dávno opuštěná kultovní místa, malby nebo nápisy.
Jakkoliv ale náboženství nejsou věčná, víra člověka se objevuje prakticky pořád. Jako by bez ní nedokázal žít. Balancuje mezi viditelným a neviditelným, žije v bludišti otázek a morálních dilemat. A tak vychází na povrch podstatná věc. Jeho náboženství může být dobré nebo špatné, jakkoliv to nezní – jak se dneska říká – politicky korektně. Je to ale pravda.
Příkladem špatné víry je například to, co zjistil Albert Schweitzer po příchodu do rovníkové Afriky. Těsně před první světovou válkou odešel vybudovat nemocnici v Lambaréné, celý život zasvětil ošetřování chudých obyvatel dnešního Gabonu, a tam je taky pochován. Jako misionář tvrdil, že je lepší hlásat Krista skutky nežli slovy.
Existovalo tam tehdy podivné náboženství, jehož následovníci trpěli utkvělou představou, že jsou levharti. Považovali tudíž za svoji svatou povinnost zabíjet lidi. Na ruce a na nohy si přivazovali levhartí drápy, tajně lezli po čtyřech a zásadně útočili na krční tepnu oběti. Když někoho zabili, jeho krev přimíchali do nápoje, který dali vypít nic netušícímu člověku. Ten se pak stal dalším levhartem, což musel dokázat tím, že vylákal svého příbuzného na odlehlé místo, kde se kolegové levharti o toho chudáka patřičně postarali. Stručně řečeno, špatná víra.
Nebo si vemte časy Karla IV., když už slavíme jeho velké výročí. Oficiálně u nás dávno před ním převládlo křesťanství, jenomže leccos pořád přežívalo z časů pohanských. Král Karel byl člověk velkých myšlenek a velké víry. Oporou se mu stal Arnošt z Pardubic. Mimochodem, člověk mimořádně schopný, vzdělaný a osvícený. Velký Evropan, a taky první pražský arcibiskup. Jedna z věcí, které Arnošt striktně zakázal, byly takzvané ordály, cosi jako „soudy boží“.
Podle nich měla vyšší síla ukázat, zda obviněný říká pravdu. A to tak, že byl svázán a vhozen do hluboké vody. Když se utopil, bylo to jasné znamení, že lhal. Když přežil, byl to naopak důkaz, že mluvil pravdu. Stručně řečeno, špatná víra.
Abychom ale nezůstali ponořeni v dávné minulosti, do třetice něco současného. Naše doba má sebevražedné teroristy. A ti mají silnou víru. Řekl bych dokonce hodně silnou. Jinak by se nechystali do nebe s takovou vervou. Berou to tam, zdá se mi, přes horoucí peklo. Ať ale věří čemukoli, je to víra špatná.
Dějiny nás učí, že dobrá víra nad tou špatnou nakonec vítězí. Nebo je to tak, že dobré náboženství prostě jenom přežívá, zatímco špatné po vzoru dynosaurů nakonec vyhyne. Anebo je prostě a jednoduše ta dobrá víra tak trochu podmínkou přežití.
