O domě u řeky
Hodně se mluví o tom, že žijeme v informační společnosti. Znamená to, že informace a informátoři jsou všude kolem nás, že ze všech stran útočí na člověka reklamy, a kdo má ty správné informace, má taky klíče k velkým penězům. Přináší to ale taky nový druh stresu, třeba z toho, že vjemů je na člověka trochu příliš, nebo z toho, že naletí darebákům, kteří ho umějí v informační džungli lapit do léčky.
Jisté je, že existují informace, které můžeme považovat za životně důležité, i když je jich jenom pár. Potom jsou informace sice užitečné, ale když je nemáte, tak neumřete - těch je plný pytel. Kromě nich kolem nás krouží spousta informací zbytečných, které je lepší nemít, ale nedají se odehnat. A nakonec útočí na nás i přehršle informací škodlivých, které by bylo nejlepší smazat a vyzmizíkovat, když už se nedají zakázat.
Háček je ale v tom, že někdy člověk neví, která zpráva je ta životně důležitá, a která je vyloženě škodlivá. Kerá ho vede do zahrad hojnosti, a která ho shodí do jámy zoufalství. Můžeme se jenom utěšovat, že tohle není specifikum informační doby. Tohle tady bylo vždycky.
Svoji zkušenost v daném směru udělala moje teta Manča a strýc Míla, a to před mnoha lety, v době, pro kterou nebyly typické informace, nýbrž desinformace. Bydleli v domě u řeky Jizery. Zahradu měli v kopci, takže jste museli sejít dolů, pokud se vám zachtělo nasednout do pramice a někam odpádlovat.
Jejich noblesní stavení bylo na křižovatce a měli v něm pekárnu. Na přízemí byl obchod, kde svoje pekařské umění prodávali. Chodilo k nim plno zákazníků, a tak se jim dařilo, a lidi si mysleli, že jsou bohatí, což vlastně nebylo až tak daleko od pravdy, pokud člověk neviděl každodenní dřinu, která k tomu prospěchu vedla.
Pak se ale dostali k moci komunisti, a ti si usmysleli, že moje teta a strýc jsou zbytečně prachatí. A tak jim sebrali pekárnu, všelijak je šikanovali a nikdo netušil, jaké pokleslé choutky jim ještě kápnou na mozek. Brousili si zuby na jejich noblesní dům a vymýšleli, kde by napařili jakou dávku. Strýcův bratranec šel do basy, protože dávky nedokázal platit. A tak teta Manča shromáždila cennosti a šperky a povídá strýci Mílovi: někam to schovej, abych pro jistotu ani já nevěděla, kde to je.
Strýc Míla tak učinil a oba čekali, co ta zlá doba ještě přinese – nebo odnese. Barák jim komunisti nakonec nevzali, sebrali akorát obchod a jedno podlaží. Oba je pak poslali do fabriky za řekou, strýc Míla tam lopatou házel uhlí a teta Manča doživotně makala u lisu.
Jednou dělala doma pořádek a vyhodila plno krámů a staré kabáty. Strýc na to po čase přišel a měl z toho infarktový stav. Musel se napít vody a zhluboka dýchat. V jednom z těch kabátů byly totiž schované ony cennosti a šperky.
A tak dům u řeky postihl další malér. Jsou totiž informace, které je nejlepší současně mít i nemít. Člověk si musí vybrat – se vším rizikem, které k tomu patří. A nemusí to být jenom za vlády komunistů.
