O hudbě a rušičkách
Můj rodný kraj má dva hudební velikány. Bedřicha Smetanu, který pocházel z nedaleké Litomyšle. A Bohuslava Martinů, který se narodil o kousek dál, v Poličce. Nevím, jak je tomu dnes, ale kdysi jsme tím pádem vyrůstali s příjemným pocitem, že tihle chlapíci jsou ze sousedství, takže jejich sláva padá trochu i na nás.
Ve škole jsme byli odkojeni Vltavou, kterou u tabule na hodině hudby učitel Vítek s obšírným komentářem pouštěl z malého chrastítka s vysvětlením, že tolik zvuků se do té malé potvory prostě nevejde. Ze začátku to ještě docela šlo. Dokud je Vltava jenom takový malý pramínek a ten se spojuje s dalšími pramínky, to ještě chrastítko z kabinetu více méně zvládlo. Jak ale vody přibývalo a z potůčku se stával větší tok, reprodukční možnosti žlutého přístroje se soustřednými kruhy nad reproduktorem rapidně slábly.
Když do toho začala hrát vesnická kutálka, bylo to už hodně špatné. Smetana jak známo umístil na břeh Vltavy českou svatbu, kde ta kutálka hraje. Katastrofa ovšem nastala ve chvíli, kdy se z národní řeky stal bouřlivý tok s peřejemi a rostoucí silou. Orchestr hrál na plné pecky, ale v kabinetním chrastítku se nástroje vzájemně zahltily, takže ven vycházel zdecimovaný pazvuk, který gestikulující učitel Vítek překřikoval s vysvětlením, že tohle bohatství zvuků malý reproduktor vůbec nemá šanci zvládnout. Doplňoval to výzvou, abychom si představili burácející orchestr v jeho nádheře.
Poslouchali jsme se spolužáky soustředěně, ale představivost kulhala. Když posléze skladba skončila a přenosný gramofon utichl, učitel Vítek poněkud pateticky dodal: A představte si děti, že tohle všechno napsal Smetana, když byl hluchej jako poleno. Nikdo si v tu chvíli nedělal šprťouchlata, protože pan Smetana byl ze sousedství, tak se to neslušelo.
Bohuslav Martinů byl trochu jiná kapitola. Jeho hudba se ve škole nepouštěla, komunisti ho měli v žaludku kvůli emigraci, úspěchu na Západě a americkému občanství. Jeho ostatků se báli jako čert kříže, nechtěli ani dovolit jejich převoz do Poličky. Tak na něm bylo zajímavé hlavně to, že se narodil v kostelní věži. Někde holt člověk na svět přijít musí.
Celé to ale vyprávím proto, že v půli cesty mezi Litomyšlí a Poličkou je místo zvané Pohodlí. A právě tam postavili komunisti obří rušičku, abychom nemohli poslouchat Svobodnou Evropu. Bylo tím pádem prakticky nemožné ji chytit. Můj otec chodil s drátem po kuchyni, přikládal ho k různým kovům, ale z tranzistoráku zaznívaly jen vesmírné pazvuky. Pamatuju se, jak v jednu chvíli pazvuky zeslábly a ozvala se celá, rozvitá věta. Otec vítězně prohlásil: tak jsem ji přece chytil. Vzápětí se všechno ovšem opět ponořilo do vesmírné kakofonie.
Před časem jsem našel na náměstí ve vývěsní skříňce inzerát. Oznamoval, že Pohodlí je na prodej. Včetně sociálního zařízení. Marná sláva, říkám si, pokrok nelze zastavit. I hluchý Smetana a emigrovaný Martinů by z toho měli nepochybně radost. O učiteli Vítkovi a jeho chrastítku ani nemluvě.
