O lodi a krasohledu

13. červenec 2017

Kdybych se mohl zázračně vrátit do dětství, rád bych se na chvíli ocitl na půdě našeho starého domu. V ruce bych držel zašlý krasohled, neboli kaleidoskop, přikládal bych si ho k oku a zkoumal pestré obrazce. Ta věcička byla dávno pokažená, prasklo v ní asi nějaké sklíčko, takže jste ji mohli buď otáčet nebo naklánět, obojí měnilo tajemné scény v kukátku. Jako kluk jsem si představoval, že je to dalekohled, kterým se dívám do fantaskního vesmíru a mezi drahokamy osobně proplouvám v jakémsi vzdušném korábu.

Když člověk zírá pomyslně sám na sebe, nota bene prostřednictvím krasohledu, napadá ho starobylá otázka: kdo vlastně jsem? Ten kluk na zaprášené půdě? Nebo ten z vesmírného korábu? Nebo snad oba dohromady? A tak je vhodná chvíle začíst se do řeckého filosofa Plútarcha, kde je slavný paradox identity. Říká se mu Théseova loď.

Úvaha je následující. Théseus se plaví na konec světa, a když se vrátí, Atéňané s posvátnou úctou uchovávají jeho koráb o třiceti veslech. Činí tak stovky let. Postupně mění prohnilá prkna, nahrazují rozpadající se vesla a potrhané plachty, až na té lodi jednou není vůbec nic z lodi původní. Otázka zní: Je to pořád ještě Théseova loď? Jedni tvrdí: ano, je to ona. Druzí namítají: kdepak, ta skutečná loď je dávno pryč, kdyby si někdo schovával odebrané díly, měl by ji na hromadě u sebe doma.

Můj irský kamarád mi před pár lety poslal půvabné video z New Yorku. Jsou na něm členové skupiny U2, kteří se rozhodnou udělat legrační experiment k narozeninám svého zpěváka. Převléknou se za pouliční kutálku a na peroně v metru začnou zpívat svoje hity. Promotér asertivně pokřikuje na lidi, ať přispějí do klobouku, ti ale pospíchají a kutálce nevěnují pozornost. Nevědí, kdo to tam v metru hraje.

Ovšem pouze do okamžiku, kdy Bono, onen zpěvák skupiny U2, nezakřičí: tohle nějak nefunguje, přecházíme na plán B. On i jeho kolegové odhodí převlečení a stanou se – sami sebou. Vagóny metra jsou najednou prázdné a kolem kapely se vytvoří zástup šťastlivců, kteří pochopili, že se ocitli ve správnou chvíli na správném místě.

Podobný příběh popsal v jednom dokumentu Eric Idle, autor slavného seriálu Monthy Pythons. On a ještě jeden kamarád se převlékli za Johna Lennona a Paula McCartneyho a vydali se ke slavným londýnským studiím, ve kterých kdysi nahrávali Beatles. Kráčeli po známé ulici Abbey Road a následoval je skutečný George Harrison. Lidé si jich okamžitě všimli, přiletěli s foťáky a vykřikovali: hele, tady je John a Paul. Skutečného George si vůbec nevšímali, přitom on jediný byl reálný, jen se po mnoha letech sám sobě jaksi nepodobal. Přesněji řečeno: nepodobal se představě, kterou o něm chovali ti lidé s foťáky.

Jak tedy vypadá po staletích Théseova loď? Je skutečná, nebo tu skutečnou pouze připomíná? Kdo jsou ti dva kluci na obou koncích krasohledu? A jak vypadají skuteční U2 nebo Beatles? Od časů Plútarcha je leccos jinak, ale základ se nemění. Théseova loď je ztracena, a přesto existuje, stejně jako můj zašlý kaleidoskop, který byl dávno vyhozen. Barevné střípky se totiž skládají do krásných obrazů, jež tvoří bohatství našeho života. I když o něm vlastně vůbec nemusíme vědět.

autor: Daniel Raus
Spustit audio