O pepři a bramborách
Pořád se teď probírají různá výročí. Možná je to tím, že minulé století se odmítá odporoučet definitivně do dějin. Stala se v něm spousta zásadních věcí, jež pořád ovlivňují naši přítomnost, takže máme psychologicky jednu nohu v onom zašlém, ale neobyčejně živém věku. I tehdejší ideologie měly být dávno pod drnem, ale občas to vypadá, jako by zalapaly po dechu a chystaly novou hororovou scénu.
Když jsme u těch výročí, je vhodné poznamenat, že před padesáti lety, tedy v roce 1967, vznikaly báječné kousky, co se týče populární hudby. Beatles definitivně odpískali koncertování a zavřeli se do studií na londýnské ulici Abby Road. Písničky sypali z rukávu. Kdosi dokonce spočítal, že nikdo za tak krátkou dobu nedokázal vytvořit tolik veleúspěšných kousků.
My jsme tady měli pořád ještě bolševika, ale čas byl těhotný nadějí na jeho brzký odsun do polepšovny. Psala se doba, kdy žádný člověk ještě nechodil po Měsíci, kdy ruské tanky číhaly nastartované na půl plynu za hranicemi Československa, kdy náš prezident lidově zvaný Tonda Novotný varoval před zaváděním demokracie, která podle něj povzbudí choutky západních imperialistů. Psala se doba, kdy studentům na strahovských kolejích neustále vypadával proud, tak vyrazili se svíčkami do ulic, a tam je rozehnala komunistická Veřejná bezpečnost, možná proto, že provokovali heslem „chceme světlo“.
Izrael v tom roce svedl šestidenní válku. Lech Valesa začal pracovat v gdaňských loděnicích. Americké San Francisco zaplavilo květinové hnutí hippies. Elvis Presley se oženil. Stalinova dcera utekla do Ameriky. Ronald Reagan se stal guvernérem Kalifornie. Ve Švédsku se začalo jezdit po pravé straně. Charlie Chaplin natočil svůj poslední film. Kapely Doors, Pink Floyd a Velvet Underground vydaly naopak svoje první alba. A ve Vietnamu běžel hodně nepříjemný konflikt.
Beatles mezitím ve studiích na Abby Road ostošest nahrávali a chystali zásadní desku o klubu zlomených srdcí seržanta Pepře. V tomtéž roce stihli vydat ještě Magical Mystery Tour a stejnojmenný film odvysílala stanice BBC. Rok 1967 byl prostě napěchovaný převratným děním. Seržant vešel do dějin jako nejprodávanější a nejvlivnější album vůbec. Každá píseň byla perfektní, nemělo smysl řešit, která je lepší nebo horší. Byla to revoluce ve způsobu nahrávání. Beatles prostě dovedli k dokonalosti svoje umění, schovali se za alter ego seržantovy kapely a svět z toho byl úplně paf.
Svět jsme byli tehdy tak trochu i my, protože, jak řečeno, bolševik ztrácel dech a zdejší optimisté už se těšili na návrat do Evropy. Z toho ale nebylo nic, protože Moskva už kula pikle, jak nás tady svými tanky převálcovat. Tak zbyly jenom nahrávky ze svobodného světa, který se nám smutně vzdaloval. Kopírovali jsme je z magneťáku na magneťák a poslouchali Klub zlomených srdcí seržanta Pepře s vědomím, že u nás vládne spíš klub zničených nadějí soudruha Brambory.
Kdo si to ale dneska pamatuje? Možná je dobře, že se pořád připomínají různá výročí a že se minulé století odmítá odporoučet do dějin. Protože i dneska existuje klub seržanta Pepře a úderka soudruha Brambory. I když se člověk dávno prošel po Měsíci a brousí si zuby na daleký Mars.
