O pirátských mapách
Myslím si, že každé dítě je tak trochu umělec. Když se dívá na svět kolem sebe, vidí ho jinak, než jak se má vidět. Všechno je pro něj veliké a nové a tajemné a vzrušující. Všechno je třeba objevit, ochutnat, očuchat a olízat, protože když se to pak třeba namaluje jako obrázek, může to vypadat úplně jinak než v takzvané skutečnosti.
Z toho důvodu bych řekl, že je důležité se od dětí učit. Problém dospělých totiž nastává ve chvíli, kdy zapomenou, že svět je veliký a tajemný, že dění v něm je pořád nové a vzrušující, že je skvělé stále něco dalšího objevovat, i když se to snad nemusí za každou cenu strkat do pusy. Nesní prostě radno zapomínat, že pohádková říše je běžnou součástí života.
Když byla moje dcera Maruška malá, vymysleli jsme si pirátský svět. Základem se staly tajné pirátské mapy, na kterých byly různé země a ostrovy s legračními názvy, někde bydleli spřátelení piráti, jinde naopak nepřátelé. Moře bylo někde hluboké, jinde se muselo dávat pozor na mělčiny, protože pirátské lodě bylo třeba šetřit, neboť prošly nejednou bitvou, při které létaly vzduchem dělové koule, paluba hořela, ráhnoví se lámalo a plachty byly na cucky.
Slepovali jsme k sobě jednotlivé papíry, vodovkami jsme vybarvovali naše kartografické dílo, modré moře, žlutý písek na pobřeží, hnědé skály, zelené lesy a louky, průzračná jezera. Když se mapy rozložily, pokryly celý koberec miniaturního dětského pokoje. A tak bylo lehké do našeho smyšleného světa vstoupit a vymýšlet si v něm napínavé příběhy.
Po letech jsme se stěhovali a pirátské mapy skončily v popelnici. Byla to samozřejmě ztráta, ale život musí jít stále kupředu, staré se musí nahrazovat novým, co bylo, končí za obzorem, a co bude, klepe na dveře. Než jsem to zjistil, přijeli oranžoví popeláři, popelnici vyklepali do auta a zmizeli za křižovatkou. Asi to bylo dobře, protože jsem staromilec a těžko bych odolával pokušení tu popelnici před odvozem ještě prohrabat.
Dnes už je to hodně let, ale já mám dojem, jako by to bylo včera. Stýská se mi po tom všem dobrodružství. Chybí mi piráti s dřevěnou nohou a černou páskou přes oko, chlápkové, co mají v jedné ruce šavli a v druhé bambitku. Ptám se, co mě vlastně ještě dokáže překvapit a nadchnout. Kam zmizel životní pocit, co mě tak dlouho provázel? Myslím na knihu knih, která doporučuje, abychom si navždycky zachovali dětskou duši. Před očima se mi míhá potrhaná pirátská vlajka proti bílým obláčkům na blankytném nebi.
A jak se ta vlajka plácá ve větru, najednou cítím, že naše pirátské mapy jsou tady, že je popeláři tak úplně neodvezli, protože já je nosím v sobě. Jsem jako starý kormidelník, co jejich barevnými končinami stokrát proplul. Mohl bych točit kormidlem klidně i poslepu. A tak se ukazuje, že vkročit do onoho kouzelného světa je stejně lehké jako kdysi, neboť pohádková říše je běžnou součástí života. Ať to chceme nebo ne.
