O soše svatého
Zkouším si představit, jak by to asi vypadalo, kdyby najednou ožil svatý Václav. Skočil by rovnou do našich časů, ale nenápadně, měl by na sobě tričko a džíny, nikdo by ho nepoznal. Prošel by se po Staromáku, obdivně by hleděl na orloj. Koupil by si párek v rohlíku, a pak by pokračoval směrem k Václaváku. Překvapila by ho spousta lidí a domů a obchodů, a taky různé vůně a zvuky a barvy a celý ten bláznivý svět dvacátého prvního století.
Nakonec by se dotrmácel až k Muzeu, pod známou sochu na horním konci náměstí. Koukal by na lidi, co pod ní lelkují, ptal by se jich, kdo to je, tam na tom koni. První čtyři by nechápavě zakroutili hlavou a odpověděli pro něj neznámou řečí: něznaju, něpanimaju. Hnedle pátý by mu ale rozuměl. Zaťukal by si na čelo se slovy: copak nevíte? na tom koni je přece svatý Václav. To je zvláštní, řekl by svatý Václav, já se menuju úplně stejně. A kdopak to byl, ten svatý Václav? Česky mluvící kolemjdoucí mávne rukou a než odkráčí do podzemí směrem k metru, neurčitě prohodí: co já vím, přece ten zavražděnej ze středověku.
Chvíli trvá, než svatý Václav pochopí, že na tom koni sedí vlastně on. Docela ho to překvapí, protože takhle si sám sebe nikdy nepředstavoval. Ale postupně zjišťuje, že ta postava zase není nezajímavá. Že je dokonce velmi sympatická. Že ani ten kůň není úplně od věci. Prostě, seznámí se sám se sebou, neboli se svým druhým životem, jak říkají učeně dějepravci.
Když se legenda seznámí se svým druhým životem, může se stát legendou. Sledoval jsem tuhle v televizi dokument o obyčejném klukovi z Itálie, který – jak se po chvíli ukázalo – nebyl až tak obyčejný. Jeho táta utekl kdysi z Tibetu a stal se věhlasným učitelem tamního buddhismu. Jezdil po světě a navštěvoval přívržence toho náboženství.
Klukovi jménem Yeshi to bylo ukradené, trpěl tím, že táta nikdy neprojevil žádné city. Měl svoje plány, pracoval pro světovou počítačovou firmu, byl člověkem západního střihu, a podle toho viděl svoji budoucnost. Zápletkou se stal ale dopis, který přišel jeho otci z Tibetu. Tvrdilo se v něm, že Yeshi je převtělením svého strýce, taky známého učitele buddhismu, kterého zabili Číňani.
Kluk to dlouho nebere vážně, strýce z Tibetu v životě neviděl a působí na něj stresově, že by měl být najednou někdo jiný, i když aspoň z příbuzenstva. Po letech ale nastává zlom, a on se vydává do Tibetu, jede na koni s krásnými barevnými fanglemi, a zástupy Tibeťanů ho vítají jakožto jeho strýce. Dokument se jmenuje „Moje reinkarnace“ a dvacet let ho natáčela americká filmařka Jennifer Fox.
Když se vrátím zpátky do Prahy k soše svatého Václava, představuju si překvapeného světce, jak se ztotožňuje se svou vlastní legendou. Není to žádné převtělení, ale stejně si klade otázku, jestli by neměl někde oznámit, třeba na hradě, že on je ten chlápek z koně. Kdo by mu to ale na hradě věřil? A kdyby věřili, jak by to pan mluvčí zbytku světa oznámil? Nebál by se třeba, že se ztrapní?
Tak se svatý Václav rozhodne: vracím se zpátky do mého desátého století.
A mně se zdá, že to z jeho strany vůbec není špatné rozhodnutí.
