O správných rozměrech
Gulliver na to přišel někdy kolem roku 1705. Možná ještě o dva nebo dokonce o čtyři roky dřív. A sice pochopil, že není nad správné rozměry. Jeho příběh zná každý, kdo si přečetl knížky Jonathana Swifta. Mají sáhodlouhý název, ale dá se o nich mluvit jako o „Gulliverových cestách“.
První výlet pana Lemuela Gullivera vedl nešťastnou náhodou k Liliputům, druhý pro změnu k obrům. Ani v jednom případě se pro něj věci moc dobře nevyvíjely. Ale že byl v pohádce, následoval únik nebo zázračná záchrana.
Je pravda, že nepatřičné rozměry měly v jeho příběhu i drobné výhody. Když byl mezi maličkými Liliputy a chtěl třeba zasáhnout do války, prostě a jednoduše zničil celé loďstvo nepřátel. Mezi obry se zase stal milou atrakcí, kterou chtěl každý pohladit.
Jenomže jedni se ho nakonec báli a chtěli ho oslepit. A druzí ho zavřeli do klece, aby neutekl. Swiftova satira byla původně zaměřena hlavně na vládu anglického krále Jiřího I. Jenomže vládci se mění, zatímco Gulliverova moudra zůstávají.
Vede mě to k zamyšlení nad starou pravdou, že když je něco malé, tak je to hezké, a když to začne být nepřirozeně velké, čiší z toho hrůza. Zdá se mi, že to platí v různých směrech, od erotiky po politiku.
Vezměte si například malého broučka, který vám roztomile leze po zahradě. Kdybyste ho stokrát zvětšili, tak se pořádně leknete, co je to na trávníku za potvoru. Když ho následně zvětšíte ještě desetkrát, role se obrátí, máte před sebou metrová kusadla, patřící hladové příšeře, která slintá, mlaská a prohlíží si vás s neskrývanou otázkou, jestli byste nebyli náhodou k snědku. V takovém případě je nejlepší se úplně zmenšit, a to natolik, že vás ta mrcha vůbec nevidí, nebo si řekne: „Hele, jakej směšnej brouček to tady leze.“
Je otázka, jestli by se chtělo například Karafiátovým broučkům poletovat se svítilnou, kdyby měli velikost kontejneru a každý z nich vážil pět set kilo. A naopak, nikdo by neřešil přemnožení medvědů v Tatrách, kdyby dorůstali velikosti konvalinky a jejich spotřeba medu byla jedna kapka na půl roku.
Pamatuju se na malou Katku, dceru mého slovenského přítele, kterak sledovala počínání rybáře u řeky. Tahal z vody chycené ryby a jedna byla malá, tak ji hodil zpátky. A Katka povídá: „Jak dobré je být malou rybou.“ Panovaly tehdá totalitní časy a můj slovenský přítel to komentoval slovy: „Ani nevíš, jak velkou pravdu jsi právě vyslovila.“
Stvořitel Gullivera Jonathan Swift byl anglikánský kněz, celý život se snažil vylepšit poměry v Anglii a v Irsku, kde žil. Štvala ho chamtivost politiků, tehdejších Whigů a Toryů, stejně jako řevnivost dogmatiků, která dělila jeho současníky na anglikány, katolíky a protestanty.
Sto let po jeho smrti se narodil stvořitel zdejších Broučků Jan Karafiát. Taky se stal duchovním, evangelickým farářem. A taky ho štvalo nepřátelství mezi tehdejšími katolíky a evangelíky. Dneska by Swifta a Karafiáta rozčilovaly nejspíš docela jiné věci, ale jedno je jisté. Harmonie rozměrů je k nezaplacení. Od erotiky až po politiku.
