O strachu a úzkosti
Víme, že strach a úzkost jsou přinejmenším bratranec a sestřenice, nejsou-li rovnou sourozenci. Chodí stále spolu. Někdy vás sevřou, někdy na vás nastoupí každý zvlášť a každý po svém. Mezi nimi je přece jen rozdíl.
Strach většinou máme, zatímco úzkost pociťujeme. Sám jazyk napovídá, odkud se bere strach a kde pramení úzkost.
Máme-li něco, museli jsme o to buď usilovat, anebo nám to v dobré či ve zlé vůli někdo poskytl. Nenaznačuji tím samozřejmě, že by mezi námi chodili tací, kteří by na potkání cosi rozdávali, a co by se následně ukázalo jako strach.
Jazyk jen napovídá, že strach lze vzbudit, vyvolat, způsobit. Stačí zařvat, pohrozit nepředvídatelnými následky, vycenit zuby, zatnout pěsti, zachřestit klíči od vězeňských mříží či jen mlčky, o to významněji ukázat na místo, kde kdysi lidi věšeli, lámali kolem, stínali, a strach se spolehlivě dostaví.
Mít strach je stav, který může nastat nezaviněně. Byl vyvolán někým zvenku. Třídním rváčem ve škole, šikanujícím mazákem na vojně, ničemným nadřízeným v zaměstnání, diktátorem či jeho tajnou policií. Míra vyvolaného strachu se tu střetává s naší mírou odolnosti, současně i s mírou ochoty podstoupit oběť nejen v neprospěch sama sebe obecně, ale třebas jen v neprospěch vlastních ambicí.
Tak, jak byl strach vyvolán, může i pominout. Třídní rváč propadne, mazák odejde do civilu, ničemný nadřízený je pro neschopnost odvolán, diktátor padne a spolu s ním na smetiště dějin odejdou i jeho fízlové. Strach můžeme také přemoci sami, vlastním úsilím. Ne, že by pak pominul, trvá dál, ale naučíme se s ním žít. Třebas tím, že slevíme ze svých ambicí, třebas tím, že před sebe jako štít vystrčíme vědomí vlastní důstojnosti. Strach v kombinaci se ctižádostí nás totiž nutně má k tomu, abychom se ponížili a popřeli vlastní důstojnost.
S úzkostí je to jiné. Ta nepřichází zvenku. Tu pociťujeme, jakmile nás život postaví do situace, v níž jsme náhle odkázáni sami na sebe. Jestliže v nás převládá strach, pak jde zpravidla o stav, kdy nám násilím, zjevným anebo skrytým, někdo vnucuje určitý způsob chování, rozhodování a jednání. A chováme-li se, rozhodujeme-li se či jednáme tak, můžeme nejen pro sebe, ale i pro okolí mít přesvědčivou omluvu: Jinak jsme přece nemohli. Pro úzkost však taková omluva neplatí.
Úzkost nás ovládne, jakmile se ocitneme ve svobodném prostředí, případně když odmítneme tlak vnější nesvobody a vsadíme na sebe sama a na své, zevnitř vycházející rozhodování. Úzkost je vlastně obava z nás samotných. Z toho, zda uneseme odpovědnost za svá nezávisle, svobodně učiněná rozhodnutí a za jejich následné důsledky.
Mít strach je jednoduše pohodlnější, než čelit úzkosti. Strach nám dává možnost vymluvit se, zatímco úzkost připomíná, že nastal okamžik zápasu sama se sebou. Vyhrát nad úzkostí je jedno z největších lidských vítězství.
Možná proto máme víc problémy s tím, co s nabytou svobodou, než s trvající nesvobodou. Anebo se mýlím?
