O válce a válčení
Patřím ke generaci, která nezažila válku. Tedy, pokud se nepočítá válka studená. Té si moje generace užila naopak habaděj. Vlastně jsme si bez ní už ani neuměli představit budoucnost. Kdyby mi někdo třeba kolem roku 1983 vykládal, že za deset let budu žít ve svobodné zemi a jejím prezidentem bude jistý Václav Havel, přesně ten Václav Havel, co právě bručí v komunistickém lágru, kdyby mi to někdo v roce 1983 tvrdil a na okraj dodal, že Sovětský svaz nebude za deset let existovat, poslal bych ho k nejbližšímu psychiatrovi.
Mimochodem, komunisti v únoru 1983 přerušili Václavu Havlovi trest, protože jeho kuřácká plíce nestíhala. Mezi pospolitý lid se dostávaly samizdatové průklepy jeho Dopisů Olze, a my je četli jako zjevení, a debatovali jsme o „morálním horizontu“, který v nich tak zajímavě rozebírá. Nedávno jsem našel na půdě pokoutně ofocenou kopii jeho další knihy, Moci bezmocných, byla pokroucená a zapadlá prachem, a když jsem ho odfoukl, celá ta atmosféra studené války na mě znovu dýchla, a já si říkal, jak zajímavé časy mi bylo dáno prožít, ale zpátky by se mi do toho marasmu určitě nechtělo, i když ani dneska to u nás není eldorádo.
Generace mých rodičů zažila ovšem válku druhou světovou, jež určila jejich osudy. A naši dědové bojovali ve válce první, ještě po letech vykládali, jak strašné bylo, když je císařské velení zeměbrany hnalo takzvaně na bodáky. Bylo to prostě hrozné století plné ideologie, nacionalismu a sociálního inženýrství. Století, ve kterém jsme se většinou ocitli na špatné straně. Že v jeho posledním desetiletí převládla svoboda a snaha o demokracii, to bych se odvážil považovat za menší zázrak.
Můj táta byl totálně nasazen. Mezi domácími poklady přechovávám jeho pracovní knížku, Arbeitsbuch číslo 7979557. Když skončila válka, bylo mu dvacet, nejspíš měl pocit, že má život před sebou. Moje maminka, ročník 1931, zažila ono válčení ještě jako holka v Benátkách nad Jizerou. Obyvatelstvo muselo poskytnout ubytování vojákům, tak u nich bydlel nejdřív německý důstojník, uhlazený a slušný, ale nebezpečný. Do poslední chvíle doufal, že vůdce vymyslí zázračnou zbraň a pořád se hádal s Rakušákem, který bydlel u sousedů a tvrdil, že vůdce nic nevymyslí. Hitlera totiž považoval za naprostého idiota.
Pak Němci narychlo opustili Benátky a za chvíli se ukázalo, proč. Místo uhlazeného důstojníka se ubytoval Vlasovec, který padl únavou do rozestlané postele, tak jak byl, v čepici a botách. Taky on ale po pár dnech zmizel a za chvíli se ukázalo, proč. Přijeli Sověti. Opět se ubytovali, nebyli uhlazení ani slušní, ale chovali se přátelsky, i když v okolí mizela kola a hodinky a místní krásky bylo třeba pro jistotu zamknout někde v komoře.
A potom to šlo ráz na ráz. Vůdce byl kaput, Sověti osvobodili kus Evropy, aby si z něj vytvořili vlastní provincie. Skončila válka světová, ať žije válka studená. V roce 1983 jsem byl v komunistické armádě, budoucnost jsem viděl černě a říkal jsem si: když se něco strhne, tak jsem na špatné straně.
Jak řečeno, ani dneska to tady není eldorádo. Ale jsme na straně svobodného světa. Můj děda a táta by si na to možná dali pořádného frťana.
