O věku obrazu
V dnešním světě se vyjadřujeme hlavně obrazem. Respektive obraz vnímáme jako hlavní způsob sdělení. Slovo se stalo vedlejší, což je myslím škoda. Slov je všude kolem nás moc a mnohdy nic neznamenají. Každý mluví a nic z toho není. Je to trochu paradoxní, protože popsat svět slovy je vždycky těžší než ho namalovat nebo vyfotografovat. Proto mám rád umění, které kombinuje sílu slova s výtvarností obrazu. Koláž. Film.
Ve filmu se někdy mluví až moc. Někdy se zas moc jedná a málo mluví jako třeba v akčních trhácích. Každý národ má rád jiný druh filmů. Indové mají své filmy se zpívajícím a tančícím hrdinou, Američané filmy o velkých hrdinech, my v Evropě máme spíš filmy o drobných činech. Hrdinové našich českých filmů jsou trochu směšní, snaží se dělat dobro, ale nakonec všechno zpackají. Ale ve všech těch filmech je hlavní silou obraz.
O věku obrazu mluvil už švýcarský spisovatel Max Frisch v padesátých letech a to je už hodně dávno. Od té doby je obraz v našem mezilidském prostoru stále dominantnější. Fotografie má také sílu obrazu. Obrázek šestnáctileté skautky z prvomájové demonstrace pravicových extremistů v Brně obletěl svět. Dívka se přitom snažila jen vysvětlit, co už bylo řečeno tisíckrát: extremismus je nebezpečný. Jedna fotografie řekne často víc než tiráda slov a obraz malíře nás vtáhne do své virtuální reality rychleji než román.
O obci Udden v kraji Kalmar ve Švédsku si asi nemyslíme nic moc a slovní popis tuhle kopcovitou a bezlistou krajinu těžko nějak zajímavě popíše. Je to polozapomenuté místo, kde najdeme jen zemědělské usedlosti, kopce, skály a přírodní rezervace. Teprve film, tedy obraz, je schopen na půdorysu jedné krajiny rozehrát příběh, který nás chytne. Nasvítit dobu, kdy tu žili předci dnešních Švédů - Laponci neboli Sámové a mluvilo se tu sámsky. Praobyvatelé severských končin se sem přistěhovali před nějakými třemi tisíci lety. Po vzniku státních útvarů začali být považováni za primitivní národ, podobně jako Aboriginalci v Austrálii a Indiáni v Americe. A tak byli pošvédšťováni nebo o kus dál v Norsku ponoršťováni.
Švédský film Krev Sámů vypráví na základě působivých obrazů o asimilaci Laponců v polovině dvacátého století, o zákazech domorodé sámštiny ve švédských školách, o návratu laponské hrdinky do krajiny dětství. Řekli bychom historie, kdyby se stejné předsudky vůči minoritám a z našeho pohledu primitivním národům neobjevovaly i dnes všude tam, kde se setkává víc národností. Laponcům se nakonec podařilo obhájit své místo ve struktuře severských národů a čelit etnické a jazykové asimilaci.
Aktuální otázka zní: do jaké míry má laponským tradicím ustupovat moderní švédská nebo norská společnost? Má se vůbec podporovat návrat sámštiny, sámských škol, sámských tradic? Nebude to cesta zpět? O tom, jestli se Norové nebo Švédové mohou stát v budoucnosti minoritou ve vlastní zemi, se mohou vést spory. Akademická debata se povede léta a sotva koho kromě vědců a studentů bude zajímat.
Bez obrazu jedné opuštěné krajiny v jednom filmu by si dávného příběhu a jeho paralel s dneškem sotvakdo povšiml. Stačil jediný filmový obraz izolované osady Udden a celý problém se vynořil znovu. Hle, tohle se dělo a děje nedaleko od nás a není to nepodobné všem dalším národnostním sporům v Evropě i mimo Evropu. Ty jsou ovšem často zběsilejší a krvavější. A tak mě napadá, že obraz je někdy víc než kniha, víc než svazek odborných statí a víc než dva tisíce slov.
