O všech tygrech
Procházet se v dnešní době knihkupectvím je povznášející pocit. Aspoň pro mě. Jsou samozřejmě knihkupectví různá, ale já mám na mysli velké plochy, kde vstoupíte do říše myšlenek a slov, kde vás múzy obejmou a vodí mezi stovkami podnětů. Knihy tam působí jako kamínky jakési obří, prostorové mozaiky, každý je jednotlivě zajímavý a dohromady vytvářejí obraz intelektuálního bohatství, ve kterém je nám dáno žít.
K tomu patří relaxovaná atmosféra a pocit, že máte najednou spoustu času. Můžete se posadit na pohovku, dát si čaj nebo kávu, listovat životy jiných i životem vlastním. V pozadí hraje tiše hudba, která se nevtírá, naopak, jen vás nenápadně naladí na jinou dimenzi. Vítejte ve světě knih. Ve světě bohatším než ropné říše daleko na východě.
Nepřijde mi to jako samozřejmost. Nejspíš proto, že jsem prožil mnoho let v komunismu, kde byla kniha předmětem tvrdé cenzury. Režim se bál svobody, která je pro literaturu jak známo otázkou života a smrti. Samizdaty se sháněly těžko, a když už něco dobrého zázrakem vyšlo, stály se na to fronty jako na banány.
Jestliže se v dnešním knihkupectví prochází pár lidí mezi stovkami knih, tehdy se naopak mraky lidí snažily pár dobrých knih schrastit. Komunistické tiskárny totiž pumpovaly do oběhu ideologicky kovaný podprůměr. A jak praví poučka, nasycený trh žádá kvalitu, zatímco lačnému trhu stačí kvantita. Když jste na něco dobrého narazili, kupovali jste tím pádem i pro kamarády. Člověk nemohl být ve všech frontách světa.
Jednou se takhle stalo, že vyšel můj oblíbený William Saroyan. Američan s arménskou duší a tunou vypravěčského talentu. Kniha se jmenovala Tracyho tygr. Byla malá, kapesní, s obrázky od pana Šalamouna. Začala sháňka, ale Tracyho tygr nikde. Zrovna jako v tom vyprávění, jež je na hranici snu a skutečnosti, tygr v něm je i není, všichni ho zahlédli, ale současně ho všichni hledají, kam se poděje, tam nastane nějaká mela.
William Saroyan měl pořád něco s tygry. Splývali mu s lidskou touhou a se vším, co člověka někam žene. Měnili se v nápoj za pětadvacet centů nebo v nafukovací hračku pro děti. Měli formu senzačních titulků v novinách, různých výstředností a fám, nebo fascinovaného davu lidí, ženoucích se ulicemi New Yorku. Celý svět honil Tracyho tygra a nemohl ho najít.
Přijel jsem tehdy do mého rodného městečka Vysokého Mýta. Jdu kolem knihkupectví na rohu náměstí, a co nevidím. V koutě výlohy, skrčený za velkými tituly, je Tracyho tygr. Mnu si oči, jestli se mi to náhodou nezdá, ale vážně, je to on. Jako v omámení otvírám dveře, kráčím k paní prodavačce a povídám: Ve výloze je Tracyho tygr, nemáte jich víc? Postarší paní se ptá: Kolik byste potřeboval? A já povídám: Dejte mi všechny.
Bylo jich devět. Víc nedostali. A já šel domů v doprovodu devíti Tracyho tygrů a měl jsem najednou pocit, že znám tajemství, jež uniká zástupům v ulicích New Yorku. Že mi přišla arménská zásilka od samotného Williama Saroyana.
