O vůni tabáku
Kdysi tam byl sklad tabáku. Museli jste vejít z ulice, dát se průchodem do zahrady, kde jste narazili na přízemní stavení, jež nebylo pohledné, spíš tak nějak zastrčené mezi okolními domy. Když se sklad tabáku přestěhoval jinam, scházeli se tam věřící k bohoslužbám. Pronajali si to stavení, ačkoliv kostel nepřipomínalo ani náhodou.
Mezi nimi seděla naše rodina, vždycky nalevo ve třetí lavici. Po pravé straně můj děda, který toho v životě moc nenamluvil, zamlada odešel na zkušenou do Němec, ale potom se vrátil, živil se jako truhlář, chystal se odejít s misionářskou společností do Afriky, ale to chystání mu trvalo příliš dlouho, takže nakonec ve věku pětačtyřiceti let vstoupil do svazku manželského s mojí babičkou. V kapsičce u saka míval švýcarské hodinky značky Omega, ke kterým vedl zlatý řetízek.
Bylo to zvláštní místo, ten bývalý sklad. Vonělo tabákem, jako podpalubí staré, dřevěné plachetnice z dob koloniálních mocností. Seděli jsme v červených lavicích, na kterých byly položené černé zpěvníky, vepředu harmonium a hnědá kazatelna, na ní zelený asparágus. Všechno strohé, skoro asketické, až na krásně vyšívaný ubrus na stole po pravé straně. Podpalubí té zámořské plachetnice vůbec nevypadalo jako kostel s obrazy a sochami, svícny a oltářem.
Lidé, co tam chodili, prožívali těžká léta. Patřili ke ztracené generaci, i když v jiném smyslu, než jak se to tehdy chápalo na Západě. Termín „ztracená generace“ se tam spojoval hlavně s americkým spisovatelem Hemingwayem. On sám napsal ve svých memoárech, že ho měl od pařížské kolegyně spisovatelky Gertrudy Steinové, která ho zase slyšela v dílně, kam přivezla opravit svoje auto. Majiteli dílny se nelíbilo, jak pomalu to jde mladému mechanikovi, tak řekl na jeho adresu: Vy jste všichni ztracená generace.
Přeneslo se to pak na americké umělce, kteří vstupovali do života v období, kdy vypukla první světová válka. Ta totiž natolik zatřásla tradičními hodnotami, že měli pocit ztráty orientace, zdálo se jim, že bloudí světem bez kompasu. Hemingway později vysvětloval, že spojil příběh onoho majitele autodílny s knihou Kazatel, která je jak známo v Bibli a zabývá se hledáním smyslu bytí.
Můj děda, ten se zlatými Omegami, bojoval v Itálii. Přesně tam, co Hemingway, akorát na opačné straně. Utržil tam průstřel plic. A když se chystala do života generace mých rodičů, vypukla další světová válka, mnohem horší, než ta první. Sotva pak po dlouhých šesti letech skončila, napochodovali na scénu komunisti a zavedli teror.
Po dalších dvaceti letech se začalo blýskat na lepší časy, přišlo Pražské jaro a obrodný proces, který ovšem vzápětí převálcovaly komunistické tanky, vyslané Moskvou. Zůstaly tady dalších dvacet let. A když nakonec bolševik padl, byla generace mých rodičů dávno v důchodu.
Zdejší ztracené generaci byla odepřena svoboda prakticky po celý život. Musela hledat krásu, svobodu a onen vnitřní kompas jinde. Možná proto je u mě navždycky spojena s vůní tabáku v podpalubí staré, dřevěné plachetnice. Tak tam kladu pomyslnou květinu s myšlenkou, že příběhy té plachetnice nakonec nebyly marné.
