O závodech s Rolls Roycem
Nemyslím si, že můj kamarád Pepin byl extra náročný člověk. Ale život bez auta si prostě neuměl představit. Mít auťák znamenalo žít naplno. Bez něj to bylo pouhé živoření. A tak jsme zažívali podivuhodné příběhy, ve kterých se jeho nezlomná vůle býti motorizován setkávala se střídavými vzestupy a pády. Nebylo nám ani dvacet a svět se jevil jako pestrá paleta možností.
Jednou přikvačil se starým, zeleným Wartburgem. Kdes to vzal? ptám se, a on povídá, že tu východoněmeckou plechárnu mu půjčil kolega z fabriky. Lakonicky k tomu dodal: je to buddhista, učí se, jak nebejt závislej na věcech. Rezatý Wartburg jako by přijal světonázor svého pána, obsahoval jen to, co bylo nezbytně nutné, ale základní funkce v podstatě plnil. Jeho specialitou byla nemožnost zařazení zpátečky.
Nevadilo nám to do chvíle, kdy jsme si to s kamarádkami hasili v noci po rozkopané silnici, až jsme uvízli ve frontě, která se pohybovala hlemýždím tempem kvůli kyvadlovému pouštění aut z jedné a druhé strany. Pepin se s okamžitou platností rozhodl pro objížďku s poznámkou, že čekání není pro nás. Nedokázal se ale otočit, protože zpátečka, jak řečeno, nešla zařadit, tak jen zuřivě cloumal řadicí pákou, kterou měl Wartburg u volantu. Zablokoval oba směry, doprava zkolabovala a my museli tu chcíplotinu před očima dívek a celého světa potupně tlačit.
V tu chvíli jsme ještě netušili, že buddhistický Wartburg dostane zanedlouho šanci vzepnout se k životnímu výkonu. Stalo se to uprostřed slunečnicových polí. Jedeme po jakési okresce, já sedím za volantem, Pepin se podívá dozadu a vzrušeně křičí: to snad není pravda, vidíš to, co já? Kouknu do zpětného zrcátka a vidím, že za námi si to hasí nefalšovaný, nablýskaný Rolls Royce. Viděli jsme ho poprvé v životě a naše vzrušení neznalo mezí.
Kde se vzal Rolls Royce v komunistické zemi? Na to byla jednoduchá odpověď v diplomatických vlaječkách na kapotě. Těm jsme ale věnovali minimální pozornost, protože jsme byli pohlceni pohledem na ladnost a krásu modelu s názvem Stříbrný stín. Věděli jsme, že pánové Charles Rolls a Henry Royce se kdysi rozhodli dělat dokonalá auta bez ohledu na cenu. Když jsme spatřili výsledek na živo, bylo to jako zjevení.
Rolls Royce jel za námi s anglickým klidem snad půl hodiny. Možná řidič jenom chtěl, abychom si ho s Pepinem pořádně prohlédli. Pak ale najednou, jako když do něj střelí, vyrazil vpřed, proletěl okolo nás a vzdaloval se. Za frenetických výkřiků Pepina jsem sešlápl plyn úplně na podlahu a snažil jsem se držet v závěsu. Wartburg se celý klepal, motor řval, působil dojmem, že se každou chvíli rozletí na kusy. Pepin zuřivě bouchal do palubní desky, křičel cosi o komunistech a nehodlal se smířit s osudem, zatímco před námi se Rolls Royce ladně zmenšoval, až za chvíli zmizel za obzorem.
Zmírnil jsem tempo, nemělo to cenu. Pepin pokračoval v poznámkách na adresu komunistů, zvuk motoru se vracel do normálu a buddhistický Wartburg si zjevně vydechl, že ve zdraví přežil svůj životní výkon. Uprostřed slunečnicového pole působil dojmem, že Rolls Roycovo nebeské zjevení ho, na rozdíl od nás, vůbec, ale vůbec nerozházelo.
