Pojízdná prodejna
Přibližně za krále Holce, když byla za groš ovce, jezdívaly také pojízdné prodejny – aspoň tak mi to utkvělo z doby, kdy do naší horské vesnice ještě jezdilo máloco jiného, lípy na návsi stály a paní z posledního domu, které jsme se báli ještě víc než jejích uštěkaných psů, byla ještě zdravá a čiperná.
Modrobílý autobus s kulatým čumákem se přikolébal v určený den na čas, „pan prodejna“ zatroubil a pak bylo třeba honem popadnout tašky a utíkat do fronty pod její schody, abyste nebyli poslední a sousedi před vámi nevykoupili šišky chleba, deštěnku a mléko v pytlíku. Když jste to stihli, znamenalo to, že budou k svačině rohlíčky, jen jednou v týdnu čerstvé, a na ně máslo, měkký salám a do hrnečku s pruhem to poctivě vybojované mléko.
Autobus plný zboží, bílého i barevného, s rozmanitými vůněmi, chutěmi, tvary i cenami, se mi jen málo lišil od maringotek se střelnicí nebo s cukrovou vatou – obojí mělo kouzlo jakéhosi cirkusu na kolečkách, který se pohybuje od obce k obci a v břiše skrývá něco, co se tak dalece liší od očekávaných sedadel s koženkovými potahy a vytahanou kapsou z gumičkové síťky.
Časy se nicméně změnily, na kolečkách dnes jezdí každý druhý, a – řečeno pěkným starým úslovím – když chodí Mohamed k hoře a do všelijakých super a hypermarketů, hoře už se nevyplatí jezdit k Mohamedovi. „Pan prodejna“ přestal dojíždět, lípy jsou pokácené a paní z posledního domu je na pravdě Boží, ostatně jako její dům sám.
Daleko méně slýchám i takřka kultovní znělku auta se zmrzlinou, kterému jsme se přátelsky smáli a parodovali jeho hlas v porevolučních letech a ze kterého jsme oddaně kupovali ovocné nanuky po celých balících. Přívěsy a karavany, ze kterých se nabízejí pečené klobásy a pivo v kelímku po kempech a trzích, to samozřejmě „už dávno není ono“. Přesně „ono“ už nejsou ani pojízdná pekařství, ani pojízdná řeznictví či motorizovaná prodejna živých kuřic, a dokonce ani „pan uzená ryba“, který u nás na živnost i prodejní místo „pana prodejny“ navázal.
Přesto ale kočovný model tlakům doby odolává a já věřím, že odolá i do budoucna. Jsem si jistá, že v jádru beztoho nejde o výplň, který ten nebo onen přívěs či karavan skrývá v břiše, ale o samotný úžas a potěšení z toho, že obchod může jezdit. Že může jezdit knihovna, sociální poradna anebo třeba i zpovědnice, jak zjistili vloni v jednom anglickém hrabství.
Sežeňte starý autobus, naplňte ho věcmi a natankujte plnou nádrž. Za přední sklo si dejte třeba nápis „Obchod čímkoli“. Uvidíte, že budete mít úspěch – i když možná jen v sezoně a v kempech.
Neděkujte, nemáte zač. Stačí, když přijedete na čas a nezapomenete nahlas zatroubit.
