Přítomnost posvátných míst: Přítomnost mrtvých
Docela ve skrytu, v neustálém nebezpečí, probíhal téměř tisíc let na našem území duchovní život Židů. Po mnoha pronásledováních, genocidách a nakonec po „konečném řešení“, zbyly v české kotlině jen opuštěné hřbitovy, zaniklé synagogy a stejně zaniklé židovské náboženské obce. Židovská spiritualita, a později i kultura, byly vždy obohacující a proto neodmyslitelně patří k duchovním tradicím této země.
Židovské hřbitovy nalézáme obvykle daleko za obcí, kde takřka splývají s přírodou. I cesty k nim bývají zarostlé. Občanům poslední kategorie, jakými Židé byli, se ke koupi nabízely pouze bezcenné pozemky, třeba ve svahu či v jiných nepříliš vhodných polohách. Právě tam hřbitovy Židů často najdeme. Židovské hřbitovy jsou posvátnými místy, jsou posly dávných duchovních tradic, ve své podstatě starověkých. A tak nás židovské památky spojují s duchovními proudy, který značně přesahují existenci našeho etnika.
Na židovských hřbitovech by uměl i dnes učený Žid přečíst nejen jméno a data zemřelého, ale i mnoho zajímavého z jeho života. U náhrobních nápisů se setkáváme stejně tak s životní realitou jako s básnickými obrazy. Na náhrobcích jsou často vytesány symboly označující příslušnost zemřelého k určitému rodu, ten v židovské tradici hraje velkou roli. Jedná se zejména o rod kohenů, jehož příslušníci zastávali kněžské funkce. Hrob příslušníka takového rodu poznáme podle zobrazených rukou vztažených k požehnání. Právě takových je na českých židovských hřbitovech překvapivě mnoho.
Časté jsou na náhrobcích také symboly lidské činnosti a zaměstnání. Pak můžeme na náhrobcích rozeznat nůžky, hmoždíře pro lékárníky, housle pro hudebníky, lancety pro lékaře. Osobní jména jsou většinou hebrejská, ale najdeme tu ale i řadu jmen českého původu. Někdy jsou jména nahrazena symboly zvířat. Proto na židovských hřbitovech najdeme tolik reliéfů kapra, jelena, lišky, lva, medvěda, vlka či kohouta a můžeme tu zaznamenat také další představitele živočišného i rostlinného světa.
V současnosti je mnoho židovských hřbitovů zcela opuštěno, poničeno. Pozůstalé tu nepotkáme. Vztyčené kameny s nečitelnými nápisy zarůstají břečťanem a vysoké stromy vytvářejí nad světem mrtvých nádhernou klenbu. Je tu vždy až zázračný klid. Neznámí mrtví tu uprostřed cizího světa na cosi čekají. Snad na poslední soud, snad na kamínky položené na náhrobek, možná na jedinou vzpomínku. Některé malé venkovské hřbitovy již splývají s přírodou a mrtví s úrodnou hlínou. Vše tu v opuštění až zázračně bují. Vnímavý člověk pocítí, že tu stojí na skutečně posvátném místě. Jak jen v šumění listí rozeznat tichý vzkaz tolika mrtvých?
Snad to za všechny vyslovil velký zázračný rabi Jisra´el, Magid z Kožnice: „Kdo se chce pozvednout, může to udělat jen prostřednictvím druhého, s jeho pomocí a tím, že pomůže sám. Kdyby si všechny děti Izraele podaly ruce, vytvořily by řetěz a dotkly by se nebeského trůnu.“
