Raná křesťanská církev a její vztah k jídlu

Společenství u jídlaFoto: Berna Lopez, www.evangile-et-peinture.org

Velmi mnoho bylo napsáno o Ježíšově poslední večeři. Církevní stanovisko vychází z toho, že Ježíš nařídil její opakování, i když podle nejstarších zpráv toto stanovisko je sporné. Ve svých základech večeře Páně souvisí se skutečným jídlem, které mělo u semitských národů vždy náboženský charakter. Při jídle se dovršovalo společenství člověka s Bohem a mezi lidmi navzájem. Pozemské hodování je předobrazem hodování v Božím království, tedy existence člověka před Boží tváří.

Zdá se, že společné hostině konané na Ježíšovu památku, dal nový smysl apoštol Pavel, který rozlišil jídlo na sytící a svátostné. Svátostné jídlo souvisí s Kristovým vzkříšením, kterým začíná pro něho nový úsek dějin světa. Je jeho zpřítomněním, předjímkou. Dal tím zjevně popud k tomu, k čemu ještě sám nedospěl. Aby se pozornost soustředila na živly chleba a vína a jejich vztah k tělu a krvi Kristově. Možná, že svůj vliv tu měli i mysterijní kulty. 

Původní Ježíšovo stolní společenství bylo zřejmě velmi prosté. Jaké jídlo se tu konzumovalo, moc důležité není. Jistě to byla jídla kulticky čistá a ve své době obvyklá. Rozhodující byly vztahy lásky v tomto společenství. Láska měla růst a sobectví se mělo zmenšovat. Byl to zjevně Pavel, kdo dává společenství jídla u Kristovců nový smysl. Společenství při jídle zůstává v rané církvi dost dlouho, ale je odděleno od společenství svátostného, které znamená ten nový rozměr. 

Jinak k jídlu i pití neměla raná církev vůbec špatný vztah. Samozřejmě převzala ze starozákonního společenství to, že lidé mají v určité dny myslet na Boha a postit se. Postní dny však byly ve staré církvi jiné než u Židů. Ti se postili v pondělí a ve čtvrtek, křesťané pak ve středu a v pátek. Zdůvodňovali to tím, že ve středu se proti Ježíšovi smluvila velerada a v pátek pak že byl ukřižován. Až do třetího století není ustálená nějaká postní praxe. Na západě se vyskytla praxe, že místo středy byla považována brzy za postní den sobota, až se tento zvyk ustálil po roce 400 natrvalo. Na východě naopak se v sobotu půst nikdy nedržel, neboť sobota byla považována za radostný den, ve kterém bylo dokončeno stvoření. Je to první doložený rozdíl postní praxe mezi východem a západem. 

Velký pátek oproti tomu je nesporný. Kolem roku 250 se pravděpodobně rozšířil půst už i na předchozí týden. Teprve daleko později se rozvinul čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Poměrně pozdě se také vyvinula na západě ale i na východě složitá postní praxe upravovaná řadou předpisů. Církev si ale byla vždy vědoma, že posty nejsou tím nejdůležitějším. Postní praxe byla v určitých případech dispenzována, zejména když se jednalo o osoby neplnoleté, nemocné nebo těžce pracující. Měla také pochopení pro chudé, kteří nemohli půst zachovávat z důvodu, že neměli přístup k jiné základní potravě. 

Na přelomu starověku a středověku dochází ke změně složení potravy, neboť se podstatným způsobem mění její výroba, vlastnictví, ale i přístup různých vrstev obyvatelstva k ní. Úlohu také hrají regionální podmínky. Ty jsou jiné v tehdejší Byzanci a jiné u nově christianizovaných národů na severu západořímské říše. A tam všude se církev posléze také rozšířila.